Žít jako o život

Člověk jako jediný ze všech živých tvorů ví, že je smrtelný, a přesto tak neuvěřitelně plýtvá tím málem času, který mu bylo dáno prožít. Když překročíme padesátku,  začneme si uvědomovat si, že víc než půlku života máme za sebou. 

Jeden z nositelů Nobelovy ceny prohlásil: Pochopil jsem kybernetiku, jadernou fyziku i Einsteinovu teorii relativity, ale nechápu, jak se lidé dokáží smát a radovat přestože vědí, že musí umřít.
Jedna z prvních věcí, kterou si z raného dětství vybavuji je okamžik, kdy jsem se poprvé setkala se slovem smrt. Nevím přesně kolik mi tehdy bylo, ale ještě jsem neuměla číst. Maminka mi četla na spaní pohádku a při slovech pan král zemřel, jsem ji zarazila otázkou, co to znamená to umřít, protože jsem si pod tím neuměla nic představit.
Když je člověk životem hodně, ale opravdu hodně unavený, tak prostě usne a už se nikdy neprobudí, snažila se mi to tehdy maminka eufemisticky opsat tak, abych to mou dětskou dušičkou příliš neotřáslo.Neuměla jsem si představit, že by život mohl někomu připadat tak únavný, že by radši spal, než žil. A také jsem si umiňovala, že mně se to nikdy nestane, že já nikdy nebudu tak unavená, abych umřela. Všechno jsem měla před sebou a každá sebebanálnější věc mi připadala vzrušující a úžasná a nemohla jsem chápat, že by život někoho nebavil
Poslední dobou bývám často unavená a hodně věcí mě už nebaví, jako dřív. Nebaví a nemám na ně sílu. Životní elán a nadšení se vytrácí, opotřebovaly se, vyčerpaly, vyhasly. Žila jsem jak o život a teď, když se občas cítím na smrt unavená, vzpomenu si na to maminčino vysvětlování toho, jak to s umíráním je. Tohle úsloví- být k smrti unaven- mi dřív připadalo přehnané nadnesené patetické. Ale teď mu občas začínám docela rozumět. Stále častěji se mi stává, že když ráno musím vstávat, nejradši bych všechno zaspala. Občas zruším i schůzku, na kterou jsem se moc těšila, jen proto, že nemám sílu někam jít, prostě se mi nechce. Ale pak mě to mrzí, vyčítám si to, a vzpomínám na maminčina slova, že člověk může být životem tak unavený, že usne a už se nevzbudí. A že ho ta představa už ani tak hrozně neděsí. Umřít ve spánku je nejmilosrdnější způsob smrti, říká se. Ale pořád mám před sebou tolik nesplněných přání a cílů, že bych byla ráda, kdybych se ještě párkrát vzbudila, navzdory té ochromující únavě, která mě občas přepadá.
Přemýšlet o smrti a umírání se může zdát trochu morbidní, ale může být i pozitivní. Mělo by to člověka nakopnout a povzbudit, aby žil intenzivněji a s větší radostí. Vědomí, že nejsme nesmrtelní a nebudeme tu věčně, by nám mělo dát tu správnou perspektivu, pomocí které pochopíme, jak jsou mnohé naše starosti nicotné, nevýznamné, směšné. Vždyť co znamená nevěrný manžel, pár kilo navíc, nebo přibývající vrásky, ve srovnání s definitivností smrti a s nekonečností vesmíru? A tak žijte jako o život. Pak už na to nebude čas.