Ženy a umění

  Tradičně byla žena považována za věčnou inspiraci, ale méně často bývalo ženám dopřáno, aby samy také tvořily. Schválně používám ten minulý čas, protože dnes už se mohou realizovat ve všech oborech umění a nikdo se tomu nediví

Ale nebylo tomu tak vždycky, bývaly doby, kdy ženám byla vyhrazena maximálně tak hra na klavír a vyšívání, některé dívky z dobrých rodin se také mohly vydat do přírody s patřičným vybavením a trávit čas malováním akvarelů, což bylo považováno za lehčí formu umění vhodnou pro jemné ženské ručky, zatímco jiné techniky, jako třeba olej, byly spíš pro muže. Přitom akvarel není nic lehkého, stačí jeden neuvážený tah a už jen těžko napravíte napáchanou škodu, zatímco olej můžete donekonečna přemalovávat, dokud nejste s výsledkem spokojen. Popřípadě vezmete terpentýn, plátno umyjete a můžete začít znova. Takže si vůbec nemyslím že akvarel je taková lehká zábava pro nudící se paničky, zatímco olej jen pro muže velké umělce, jak se někdy tvrdí.

Příkladem přezíravosti mužů vůči ženám je pan Tansley (román K majáku který v roce 1927 napsala Virginie Woolfová), který se snažil odvrátit mladičkou dívku Lily od jejích uměleckých sklonů  tvrzením, že ženy prostě nedovedou malovat ani psát.

Pokud někomu od mládí opakujete, že na něco nemá, tak jen podkopáváte jeho odvahu tvořit. A přitom umělec si musí věřit, což je někdy zatraceně těžké, a pro ženy dvojnásob, když ze všech stran slyší, že tu jsou hlavně proto, aby se staraly o ostatní.

Amálie Mánesová se od své touhy malovat nijak odradit nedala, a podle odborníků nebyla o nic méně talentovaná, než její bratři. Po smrti otce  však dolehla na rodinu bída a tak Amálie začala dávat hodiny malování a starala se domácnost, zatímco bratři se rozervaně utápěli v uměleckých krizích.

Existují lidé, a to bez ohledu na pohlaví, kteří žijí jen aby uspokojovali vlastní egomanii, a pak existují ti, kterým nevadí žít i pro ostatní a pomáhat jim. Nevím, jestli jsou ženské odpovědnější, anebo mají to pečování a zachraňování situace v genech, ale když žena zahodí své ambice v zájmu rodiny, zdá se to být normální stejně jako to, že muži si ten svůj čas a prostor na tvorbu  vzít jen tak nedají.

„Kázeň je tavící pec ve které se z talentu stává umění a sebevětší talent je bez silné vůle k ničemu,“říká se. Když to vztáhneme k příkladu Amálie Mánesové, nevím jestli měla nedostatek kázně a silné vůle, anebo té vůle měla naopak tolik, že se dokázala zříct potěšení tvořit a otravovala se s žáčky a budoucími adepty malířství jen proto, aby měla peníze na vedení domácnosti a mohla se tak o své bratry postarat. Ti naopak své právo být umělcem považovali za naprosto samozřejmé. Kolik slavných malířů nechalo své rodiny živořit či umírat hlady, aby se mohli realizovat?

Tím nechci tvrdit, že muži tvoří jen díky tomu, že jsou zbaveni většiny těch každodenních povinností, které na svá bedra berou ženy, ale když srovnáte život dvou přibližně stejně nadaných jedinců opačného pohlaví snadno zjistíte, který z nich má větší šance nato, že svůj talent může dále rozvíjet a nechat ho vyzrávat.

Moc by mě zajímalo, kdyby třeba takový Dostojevský musel každý den vyvařovat pro pětičlennou rodinu, jestli by měl čas a sílu na napsání  děl jako Zločin a trest nebo Idiot. Spíš by se stal idiot z něho, teda pardon jestli to zní urážlivě, ale při vší úctě ke zmíněnému velikánovi, ony ty domácí práce jsou tak jednotvárné a ubíjející, že po splnění všech povinností už moc sil na nějaký umělecký rozmach ducha  nezbývá. Běžná žena si asi často říká, že to co musí dělat je jako za trest, a  že jsou k tomu ženy nenápadným tlakem okolí nuceny ještě i dnes, je určitě velký zločin.

Marně se neříká, že polovinu géniů lidstvo ztrácí jen proto, že vězí v ženském těle.