Vodní víry

Seděla jsem na výletní lodi, která plula po Vltavě, a užívala si krásný den. Najednou se ozvala rána, jako by  parník do něčeho narazil, a pak se začal potápět. Nastala hrozná panika a tlačenice, loď se naklonila a šla ke dnu.

Bylo to jak ve filmu Titanik s Leonardem di Caprio. Viděla jsem ten film několikrát a vždycky to hrozně prožívala, hlavně tu scénu jak se lidé nezadržitelně sunuli po šikmé ploše paluby do ledové hlubiny a zoufale se snažili zachytit čehokoliv kolem sebe. Jako v životě - pomalu se suneme k smrti, jako do žraločí tlamy, což mi zas připomnělo film Čelisti. Ještě mi blesklo hlavou, že ve Vltavě žraloci nejsou, naštěstí.

Pád do vody nebyl  tak hrozný, jak jsem se obávala. Kolem se plácala spousta lidí, křičeli o pomoc, ale nikdo nikomu nepomáhal, každý měl sám co dělat, aby se udržel na hladině.
Začala jsem plavat opačným směrem, než většina lidí. Proti proudu to bylo sice namáhavější, ale snad právě proto mě to bavilo. Nebyla jsem sama, bylo nás pár, kteří se o to snažili, zatímco drtivá většina se nechala unášet řekou. Jen mrtvá ryba plave po proudu, pomyslela jsem si pyšně, ale podle tváří těch, kteří plavali stejným směrem jako já, jsem pochopila, že i oni se samolibě opájí podobným pocitem výjimečnosti. Začali se mi tím protivit a já sama sobě.
Je hloupé myslet si, že je někdo extra jen proto, že se snaží vydělit z davu. Může být člověk víc než ubohý živočich se svou banální existencí? Nejsou ti rádoby výjimeční, kteří neumí přijmout všední život, nakonec ještě ubožejší, než ti, kteří si na nic nehrají, nic nepředstírají a svůj prostý osud statečně přijímají? Ty úvahy, možná i únava, mě přiměly změnit názor a směr a já zjistila, že nechat se unášet proudem je nejen příjemné, ale hlavně pohodlnější, než překonávat sílu, která nás neúprosně unáší a strhává někam pryč. Měla jsem najednou víc času pozorovat co je kolem na březích, dívat se nad sebe a mít tak širší obzor. Když se člověk nesoustředí jen nato, aby nešel ke dnu, nesnaží se kormidlovat určitým směrem, může si víc všímat lidí kolem sebe a zjistí, že ne všichni jsou obyčejní, jak se zdálo na první pohled.

Ale nadšení mi dlouho nevydrželo. Znovu jsem pocítila strašnou únavu.
Někteří lidé se dostali na břeh, i já tam zamířila. Jenže dostat se na pevnou zem, nebylo vůbec jednoduché. A už vůbec ne najít tam klidné místečko, protože ta nejlepší byla už obsazená.
Ale nakonec se zadařilo a já se tam uvelebila, abych nabrala síly. Dívala jsem se na řeku plnou lidí, a říkala si, že být jen pozorovatelem a nemuset se o nic snažit je vlastně ještě lepší, než nějaké usilovné pinožení.
Do mého blaženého ráje a poklidného podřimování na břehu ale začal pronikat hluk od řeky. Někteří  si to plavání očividně užívali a cítili potřebu to vykřikovat do světa. Jako blázni řvali, jak je to prý skvělé a ten kdo sedí na břehu je zbabělec a slaboch, který vůbec netuší, o co všechno přichází.
Jenže já věděla svý, na mě si nepřijdou, ať se plácaj v tý vodě, když je to baví, ať si plácaj nesmysly o smyslu života. Jakým právem nutí ostatní, aby je napodobovali? Proč mě odsuzují zato, že necítím to samé infantilní nadšení? Já jsem spokojená, ať mi všichni dají pokoj.
Jejich euforické výkřiky, jásání, vlčí hlad po životě a na odiv vystavovaná, ikdyž možná jen předstíraná radost, to bylo natolik nakažlivé, že ve mně začaly hlodat pochybnosti, jestli moje přání sedět nečinně a blaženě na břehu řeky nebylo skutečně jen projevem slabosti. Co když mají pravdu? Neschovávám se jen zbaběle před životem?
A tak jsem zas hupla do řeky, zapomněla jsem, jak bylo předtím namáhavé držet se nad vodou, zase jsem se dala strhnout vírem žití a vláčet proudem povinností a spolu s ostatními předstírala, jak mě to baví.

Ale nebavilo.

Kolem plavala spousta svinstva, jako když při záplavě voda unáší smetí a mršiny. Začala jsem zase pochybovat, jestli má smysl se brodit tou špínou a tím odpadem jen proto, že to dělají ostatní…Ze samého snažení a předstírání jsem dostala křeče a začala se topit doopravdy. Tváří v tvář smrti člověku dojde, že cokoliv je lepší, než nic. Radši se máchat v té špíně s nadějí, že se to zlepší, než to vzdát…A právě v tom jsem ho uviděla.Byl přesně takový, jak jsem si ho vysnila a nabízel mi to, co jsem potřebovala: oporu a pomoc.Princ na bílém koni, který mi z břehu hodil záchranný kruh. Přes svůj skepticismus ohledně lásky, vrhla jsem se po něm jako po své jediné záchraně. A na chvíli to zafungovalo.
Jenže ten záchranný kruh se začal točit, stal se z něho šílený koloběh, ďábelský kolotoč, a čím pevněji jsem se ho držela, tím rychleji se roztáčel. Připadala jsem si jako v odstředivce.Točila se mi z toho hlava a já si pomyslela, jestli to ze mě udělá odstředěné mléko, podmáslí nebo smetanu.

Jako vždy jsem myslela jen na pitominy.

Odstředivá síla narůstala, drtila mi hrudník a já nemohla dýchat.
Nechápala jsem, jak se mohlo stát, že zdánlivě bezpečný záchranný kruh se změnil v těžkou kovovou obruč, která tlačila a nelítostně svírala, omezovala mě v každém i tom sebemenším pohybu. Postupně se na kruhu ukládal rez, kal a špína, kterou řeka přinášela, stále víc se zužoval a svíral jako past, která byla čím dál těžší, až byla jako závaží, které mě táhlo dolů do černé hlubiny.