Světlo a stín

Svůj stín nikdo nepřekročí, říká se. Ale můžete si ho vyfotit. Ovšem je fotka vlastního stínu ještě selfie?   Abyste vrhali stín, musíte být na výsluní, kdo stojí ve stínu ten žádný nemá. Nejhorší je ale když žijete ve stínu jiných.

V umění stín ozřejmuje prostor a trojrozměrnost těles, přeneseně pak splývá s představou zla a nepravosti, podobně jako světlo naopak vyjadřuje dobro. Na vztahu světla a stínu je v malířství a grafice založen temnosvit či šerosvit, italsky chiaroscuro. S tím začal Giotto, vyvíjel se dále přes Corregia  a Leonarda da Vinci, až po Caravaggia, který ho přetavil v tenebrismus. Ale temnosvit najdeme i v surrealismu magickém realismu a jinde. třeba i v přírodě.

Mám ráda mihotavou stínovou hru listí, nejen na zdi pokoje, na kterou se promítá skrze záclony obrys stromu před oknem, ale v přírodě všeobecně-když sedím na zahradě pod stromem, nebo když se procházím v lese. Nejkrásnější stíny jsou při západu slunce, kdy je světlo měkké a díky šikmým paprskům jsou stíny dlouhé. Nejdelší stíny jsem viděla na Nordkappu-nejsevernějším místě Norska a vlastně celé Evropy, při pozorování půlnočního slunce.  

Ale i  na pasece nebo okraji lesoparku je možné vidět překrásnou hru světla a stínu. Jenže fotit stíny, stejně jako třeba mraky na obloze, che pohotovost - jen chvíli zaváháte, a už je všechno jinak, kompozice která vás zaujala se během vteřinky změní-sluníčko se posune zdánlivě jen nepatrně, ale tam kde bylo světlo je najednou stín a naopak.

Vlastní stín nedohoníš, ani nepřekročíš, ale můžeš si ho vyfotit. Tak vás všechny zdravím, já nebo můj stín, to je jedno. Hlavní je nebýt strašpytlové, kteří se lekají vlastního stínu, jít si svou cestou a nežít ve stínu někoho jiného.

foto-archiv autorky