Sveřepí šakali zavile vyli

Tahle větička z legendárního filmu Marečku podejte mi pero, se mi občas vybaví, když čtu diskuze pod některými blogy. Je tu taková partička, alergická na určitá témata, která se okamžitě seběhne, jak se někdo dotkne jejich věci. 

Někdy si říkám, co určité týpky vede k tomu, aby se pravidelně vrhali na vybrané autory, když stejně vědí, že tím nic nezmění a ničeho nedosáhnout, a dotyčný, či dotyčná, si dál pojedou po své lajně. Jediné co mě napadá, že někteří lidé místo výměny názoru se prostě chtějí jen porafat. Naštve je manželka, nedá jim milenka,  v práci je šetře šéf, a hoši se holt musí někde nějak odreagovat. A tak sveřepě a zavile vyjí štěkají, vrčí, koušou, trhají oponenta na kusy. Naštěstí jen virtuálně, ikdyž upřímně řečeno, ty jejich bezzubé argumenty jsou někdy spíš k smíchu, než aby mohly  opravdu uškodit. Maximálně uškodí jim samým, když se ztrapní nelogičností svých výkřiků do tmy.

Ale nedělají to jen muži, vybičovaní k agresivitě  rozbouřeným či uhasínajícím testosteronem. Také ženy, ty křehké květinky, se do toho umí pořádně obout.

Pamatuji jak v mých blogerských začátcích, když jsem nebyla ještě zběhlá v komunikaci na sociálních sítích, si mě velmi oblíbila jistá dámská partička. U nich místo asociace na sveřepé šakaly,  se mi spíš vybavovaly čarodějnické šabaty, na které se účastnice slétají na tryskovém koštěti, aby zahájily proces s nějakou novou vetřelkyní, která si dovolila něco hodně drzého. Třeba vypadat jinak, než jak se líbílo starousedlicím, nebo ohledně výběru témat. Samozřejmě teď už chápu, jak to funguje a nedám se, ale dřív mě to dost trápilo. Přesto to ale někdy působilo  komicky, a člověk se musel v duchu ptát, jak se  dámy svolávají. Zda telepaticky, nebo kouřovými signály, jestli mají radary a anténky jako marťané, echolokátory jako netopýři, nebo si dávají vědět zcela prozaicky pomocí mobilů. Někdy to vypadalo, že jich snad sedí u počítače hned několik, stejně jako čarodějnice kolem ohně, a střídají se v psaní komentářů a plivání jedovatých slin, navzájem se podporují a radí se,  jaký lektvar na ubohou oběť chrstnout, a kterou zaříkávací formulku vybrat a tak dlouho jí dotyčné omlátit o hlavu až se bud vzdá a nebo psychicky zhroutí.

Doufám že přirovnání k čarodějnicím či šakalům nikdo nevzal osobně a pochopil, že netřeba to bráti doslovně. Nikoho konkrétního jsem tím nemyslela,. Mám však pocit, že legrace je tu čím dál méně, přesto zdejší diskuze doslova miluju. Jen díky nim se tu pořád něco děje a jsou často výživnější než blogy samotné. Už jsem se tu rozkoukala a tak se také ráda zařadím do určitého hejna a vlétnu do diskuze jakmile zaregistruji, že je někde nějaká mela..  Ale je škoda, když místo věcných argumentů nebo výměny duchaplných a vtipných myšlenek či neškodných pošťuchovacích hrátek stále častěji dochází k osobním výpadům a urážkám. Jakoby některým lidem docházel humor a nadhled.  Vím že nejsem první kdo se nad tím zamýšlí, pár  blogů na toto téma jsem zde už četla, ale asi není na škodu, to připomínat  a zamýšlet se nad tím častěji.