Šunka nebo uzený?

Sami jistě dobře víte že při pohledu na meníčko jeden často neví co by si dal, a tak jako průvodkyně musím klientům často poradit.

 V tištěných průvodcích pro turisty se píše, že mezi naše speciality patří, kromě knedla-vepřa-zéla, také teplá šunka s bramborovým puré. To se ale na jídelníčku běžných podniků zase až tak často nevyskytuje. Tím tvrdohlavěji na tom naopak turisté trvají. Pokud je významný klient (nechvalně známí VIPáci které mi agentura svěřuje do péče s poznámkou, že mám být obzvláště trpělivá a ve všem vyhovět), ve vyžadování této pochoutky opravdu hodně nedbytný, snažím se ho ve spolupráci s číšníkem oklamat  uzeným masem. Protože pokud se ohřeje šunka. kterou mají většinou v podnicích nakrájenou už předem na tenké plátky, není to ono.

Někdy je to objednávání a vybírání jídlaopravdu  fuška. Mnozí turisté během rozhodování o tom, co si mají dát k obědu či večeři i několikrát změní názor, takže číšník objednávku opakovaně přepisuje, a tak ani zdánlivě tak jednoduchá záležitost, nemusí být, zejména s italskými turisty vůbec jednoduchá. Po takovém typickém objednávacím maratónu číšník často od stolu odchází s výrazem člověka, který se vrací od policie po několikahodinovém vyčerpávajícím  výslechu. Ale zkušenější pinglové už naštěstí vědí, že to je specifikum práce s italsky mluvící klientelou, nebo Jižanů všeobecně, takže se snaží vydržet. Neodpustí si přitom však různé uštěpačné poznámky, které mimovolně trousí, samozřejmě v češtině, a které já radši ignoruji. Pokud je zaslechnou klienti a nutí mě, abych jim to přeložila, snažím se to převést do žertu. Mám v zásobě pár osvědčených a vyzkoušených průpovídek, kterými číšníkovy jedovaté poznámky interpretuji, abych turistům nepokazila představu o tom, že Češi jsou velice přátelský a pohostinný národ.

Maličký zádrhel bývá u desertů. Italové jsou zvyklí na čerstvé ovoce, takže když si objednají jahody se šlehačkou představují si hromadu čerstvých jahod překrytých lahodným smetanovým zálivem. I v tom se u nás naštěstí situace v posledních letech velice zlepšila, ale stále ještě v některých podnicích mají čerstvé ovoce jen podle ročního období. Červený rosol, ve kterém se tu a tam vyskytuje osamělá kompotovaná jahoda, jak jsme u nás zvyklí prezentovat „jahodový pohár se šlehačkou“, se proto Italům většinou moc nezamlouvá, stejně jako když pod lákavým názvem ovocný salát se skrývá miska obyčejného kompotu.

Nezasvěcenci se může zdát, že toho povídání o „žvanci“ bylo už dost a mohl by autorku podezírat, že tím ventiluje své utajované sklony k obžerství. Ale kdo zná Jižany dobře ví, že jídlo je jedním z kardinálních námětů jejich rozhovorů, takže v knize věnované Italům je nemožné se mu nevěnovat

z knihy Italská invaze v Praze.