Sadistická průvodkyně
Někdy to děti večer na diskotéce přeženou s pitím nebo drogami a učitelé pak ráno případné nevolnosti svých svěřenců zamlouvají tím, že asi snědli něco špatného, nachladili se, a nebo jsou vyčerpáni z příliš náročného programu. To že na dodržení programu nejvíce trvají právě oni sami je v tu chvíli nepodstatný detail a často mi vyčítají, že jsem děti zničila právě já. Podobně mi kladou za vinu i to, že se po Praze musí chodit pěšky, že je špatné počasí, že je u nás vše tak předražené, popřípadě že jim nechutná jídlo nebo nesehnali kýčovité tričko s nápisem Praha právě v té barvě, po jaké se pídili.
Občas na mě děti koukají tak nevraživě, jako bych byla sadistka a mučila je výkladem jen tak sobě pro radost, takže mi dá hodně práce jim vysvětlit, že to nedělám proto, abych ventilovala nějaké latentní sadistické sklony, ale protože je to moje práce a nějak si na živobytí vydělávat prostě musím
Jednou jsem ve Zlaté uličce dala školákům pauzu s tím, že pak jsme měli už jen sejít dolů po schodech na parkoviště, kde měl program skončit.
Ono to vlastně není parkoviště, jen místo, kde smí autobus zastavit na pár minut, nezbytných k tomu, aby vyložil či naložil turisty. Pokud tam stojí déle, hrozí mu, že ho začnou vyhánět strážníci nebo mu rovnou napaří pokutu. V každém případě jsem věděla, že tam musíme být přesně v pět, jak jsme se s řidičem domluvili, jinak na mě bude naštvaný a bude nadávat. To v lepším případě, v horším pak ho policisté pošlou udělat kolečko, aby neblokoval místo ke stání pro ostatní autobusy. Jenže v pražském provozu v odpolední špičce udělat kolečko znamená, že další půl hodiny bude řidič postávat v koloně kdoví kde a turisté mi budou vyčítat, kde že je ten autobus, že jsou unavení a potřebují co nejdříve do hotelu. Takže ať se situace vyvine jakkoliv, vždycky za všechno může zahradník – teda v tomhle případě vlastně průvodkyně.
„Kdepak máte profesory?“ zeptala jsem se promrzlých výrostků houfujících se kolem mě jako kuřata kolem kvočny.
„Nakupují,“ oznámili otráveně.
„A v kterým krámku jste je viděli naposledy? Nemůžete pro ně skočit a zavolat je? Už bysme měli vyrazit směrem k autobusu.“
„Cože?“ vytřeštilo na mě několik párů vyděšených očí.“My jsme mysleli že tady končíme…“
„Ano, skončili jsme s výkladem, jen se teď ještě musíme přesunout do hotelu.“
Očividně se jim ulevilo při zjištění, že už je dál nehodlám trápit dalším přísunem nevyžádaných informací, ale představa, že musí ještě kus cesty pěšky, byla pro ně naprostou jobovkou.
“A nemůže sem pro nás přijet autobus?“ začali to na mě zkoušet v domnění že, že mě obměkčí.
„Jak by se sem asi dostal? Není tu žádná cesta, nebo snad nějakou vidíte? Musíme hezky jako všichni ostatní sejít dolů po schodišti.“
„Jenže my jsme už strašně unavení. Vždyť jsme šlapali celý den, doma nenachodíme ani za celý měsíc tolik, kolik jste nás tady dneska donutila ujít vy.“
„Já že vás nutila? Já znám Prahu jako svý boty, takže kvůli mně se tenhle pochod smrti nedělal. Věřte mi, že bych radši seděla někde v teple a dala si kafe. Ale co by tomu řekli vaši profesoři?“
Poprvé se na mě podívali jako na lidskou bytost, která může být promrzlá a unavená jako oni, a ne jako na nenávistihodný zdroj jejich utrpení. Asi teprve teď jim došlo, že nejsem autorem toho rafinovaného celodenního mučení, ale stejně jako oni pouhou obětí.
„No tak tady profesory necháme a uděláme si program po svém. V Praze jsou určitě zajímavější místa, která byste nám mohla ukázat. Já jsem jednou v televizi viděl dokumentární film o nočním životě v metropolích východní Evropy, a ukazovali tam jeden vyhlášený pražský klub pro pány kde…“ začal nadšeně vykládat vysoký hubený kluk s uhrovitou pletí, a protože jsem tušila, jakým směrem se jeho povídání bude ubírat, snažila jsem se ho zarazit:
„No dobře, to nám můžeš povědět potom, teď musíme sehnat ostatní a vyrazit k tomu autobusu. A jen tak pro upřesnění, my nejsme východní Evropa ale střední, jasný? Česko leží přímo v srdci Evropy!“
„Je to k tomu autobusu daleko?“ zeptal se čahoun s obavami v hlase, jako by se ptal lékaře jak závažná je choroba, která mu byla právě diagnostikována.
„Pět minut chůze,“odpověděla jsem.Viditelně se mu ulevilo.„Ale mé chůze,“ upřesnila jsem a zkazila mu tak radost. „Já bych to zvládla za pět minut, ale vy…“udělala jsem dramatickou pomlku, abych si to vychutnala.“Podle toho jak se couráte, nejmíň půlhodinka.“Zatvářil se, jako bych mu oznámila, že jeho nemoc je smrtelná a že mu zbývá sotva pár dní života.
„Madonna!“ začali vykřikovat otráveně ti, kteří to zaslechli, a slabší jedinci omdlívali. Jen pár těch, kteří vypadali jako zombie, nijak nereagovalo, opírali se porůznu o zdi nebo o sebe navzájem a bylo vidět, že mají co dělat, aby se nepozvraceli, neusnuli nebo se vůbec udrželi na nohou. Kdo ví, kolik toho včera vypili a co všechno vykouřili.
„Paní průvodkyně, řekněte jim laskavě, že se tady nemůžou takhle povalovat a povykovat,“ napomenul mě starší pán, který ve Zlaté uličce dohlížel na pořádek a kontroloval lístky. Najednou jsem toho měla dost. Je mi zima, utahaná jsem a ještě si na mě každý otevře pusu.
Libuše Palková
Cocomero není kokos
Italové mají rádi různé oslavy a svátky jídla, u nás tomu říkáme food festival, oni udržují tradiční názvy jako festa nebo sagra. Ovšem co všechno se dá slavit, nad tím zůstává rozum stát, a někdy je problém to vůbec přeložit.
Libuše Palková
V Polsku církev už zase pálí knihy
Poslední březnový víkend v obci Koszalin na severu Polska skupina katolických kněží pálila knihy které podle nich nabádají děti k čarodějnictví. Vrací se středověk a planoucí hranice? Vrací se cenzura jako za bolševika?
Libuše Palková
Předložte prosím své pasy
Díky "perfektní" anglické výslovnosti slova pussy, kterou kdysi převedl náš prezident Miloš Zeman, se stala přímo legendární jeho otázka, kterou prohodil v rozhovoru s novinářem: Víte co je to pasy pane redaktore?
Libuše Palková
Stěhování americké ambasády
Americký prezident Donald Trump rozhodl, že americká ambasáda v Praze se z Malé Strany přestěhuje na opačný břeh Vltavy do Starého města, přesněji do části zvané Josefov. Tam jak je známo, se po staletí rozkládala židovská čtvrť.
Libuše Palková
Netrpíte idiosynkrazií?
Když pročítám diskuze pod blogy, nemůžu se zbavit dojmu, že mnozí zdejší blogeři jsou idiosynkrazií postiženi, sebe nevyjímaje. Někdo více, někdo méně, ale plácáme se v tom skoro všichni. Někdo se s tím už narodí, jiný získá časem
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
NATO by Rusy porazilo, Putin má jedinou naději, řekl polský ministr zahraničí
Rusko by se mělo bát Severoatlantické aliance, protože ho v případě střetu s ní čeká „nevyhnutelná...
Dvacet let dotací z EU. Přinesly zločiny, ale i vlaky, techniku a splavné řeky
Premium Lázně, které nevznikly a je z nich night club nebo zdvihací most, který se nikdy nezdvihl. Česko...
Rus má imperialistické myšlenky. Ukrajinou nekončí, říká velitel v Donbasu
Premium Doněcká oblast (od zpravodajů iDNES.cz) Vymlácená okna, ale i celé domy srovnané se zemí. Tak vypadá Doněck a celý průmyslový Donbas....
Zelenskyj odvolal šéfa kybernetické špionáže kvůli skandálu s bytem manželky
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj odvolal šéfa kybernetického oddělení tajné služby SBU...
V Břeclavi na chlapce spadla branka, na následky zranění zemřel
V Břeclavi ve středu v podvečer po úrazu na hřišti zemřel dvanáctiletý chlapec. Policie okolnosti...
- Počet článků 784
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1823x