Proč jsem se nestala baletkou

Podle mojí maminky by každá holčička měla chodit  do baletu a na hodiny klavíru. A protože jí to osud v dětství nedopřál, o to víc chtěla své přání projektovat do mě a realizovat své dřívější sny skrze své děti

Brácha se samozřejmě z baletu jakožto kluk vyvlékl, ale ne tak já. A protože jsem byla hodná poslušná holčička a nechtěla jsem mamču zklamat, dělala jsem co jsem mohla a přestírala, jak mě to baví.
Vlastně u toho klavíru jsem se ani tak moc přetvařovat  nemusela, ten mě fakt bavil a docela mi to šlo. K velké radosti sousedů jsem pilně cvičila každou volnou chvilku při otevřeném okně, takže se mé brnkání rozléhalo široko daleko po celém okolí. Ale s tím baletem to bylo horší. Záhy jsem  přišla nato, když už jsem byla hodně zadýchaná a měla toho hopsání plné zuby, že stačí udělat nešťastný obličejík, šikovně se zkroutit, chytnout se oběma rukama v pase a zakňourat. Soužko mě hrozně píchá v boku. Pro neznalé soužka byla zkratka pro soudružku učitelku, ale říkali jsme tak vlastně všem kdo se podílel na našem školním a zájmovém formování. Soužka mě tedy vykázala na lavičku, abych si odpočinula, a někdy na mě zapomněla, takže jsem tam úspěšně proflákala zbytek taneční hodiny.
Někdy si ale vzpomněla a přišla mě zkontrolovat s dotazem: Tak co už je ti líp?  To jsem se opět zhroutila jak hadrová panenka, oběma rukama usilovně tiskla místo o němž jsem předpokládala, že by mělo bolet, zakrabatila utrápeně ksichtík a slabým hláskem umírají labutě zaskuhrala. Pořád mě  tam píchá soužko, já fakt nemůžu ani vstát.
Jednou jsem to ale s tím simulováním asi přehnala, anebo mě soužka prokoukla, protože rázně pronesla. Tak budeme muset zavolat rodiče aby tě odvezli do nemocnice. Co kdyby to byl slepák?
 Vyděsila jsem se ale i v té hrůze mi došlo,  že kdybych najednou křepce vyskočila z lavičky a řekla, že to nějak zázračně přešlo, bylo by to nápadné.  A tak jsem dál koulela očima a vysílala na soužku zoufalé kukuče. Dělat neštˇastné oči zpráskaného psa jsem fakt uměla, to jsem ovládala skvěle.
Když se přiřítili rodiče a  já viděla jakou o mě mají starost, dostala jsem ukrutné výčitky svědomí. Teď už jsem zkroušený ksichtík předstírat nemusela, protože jsem se opravdu cítila mizerně a styděla se, že jsem jim způsobila takovou starost. Něco mi ale našeptávalo, že s tím nemůžu přestat abych se neprozradila, a všichni by tak poznali, že to byla jen finta jak se ulít z nenáviděného hopsání. A tak jsem dál tvrdila, že mě píchá v boku a nemůžu vstát. To jsem vydržela tvrdit až do nemocnice. Když mě pan doktor prohmatával břicho ječela jsem při každém jeho dotyku, což mu asi bylo podezřelé. Teprve když se s rodiči začal dohadovat, jestli to má zkusit rozehnat ledem a nebo mě rovnou odvést na operační sál pochopila jsem, že mi jde o kejhák. No já cejtím, že už je to trochu lepší, prohlásila jsem, hrdinně seskočila ze stolu a na důkaz  že jsem v pořádku jsem začala pochodovat sem a tam. No fakt to nějak přešlo, ujisťovala jsem dospělé shromážděné kolem. A tak jsem v poslední chvíli utekla zpod kudly
NIkdy jsem rodičům neřekla, jak to tehdy bylo. Možná to tušili, ale jisté je, že do baletu jsem už chodit nemusela Ale dodnes toho lituji. Nejen toho, že jsem vyděsila rodiče a lhala, ale protože, ač by ze mě asi skutečná baletka nikdy nebyla, trocha pohybu a jistá taneční průprava  by se mi do života určitě hodila.