Návrat socialismu nebo nástup oligarchie?

Tak to se na naší politické scéně zase dějí věci-člověk si vždycky říká, když se něco semele, že horší už to snad ani být nemůže, ale vývoj událostí ho vždy přesvědčí o opaku. Nikdy není tak zle aby nemohlo být ještě hůř.

Někdo tvrdí, že současný stav je jasným návratem k minulosti, jiný je přesvědčený, že je to vítězstvím oligarchie. Hlavně aby se ta oligarchie někomu nepopletla s oligofrenií. To je vrozená slabomyslnost, a to už jsme od politiky někde jinde, ikdyž některé výroky a činy některých našich politiků budí občas pochyby...Někdo by si oligarchii mohl splést také s oligurií, což je snížené vylučování moči.
Nevím, zda existuje nějaká statistika o tom, jak jsou na tom naši politikové s vylučováním, ale vzhledem k tomu, že náš národ drží primát ve spotřebě piva, které je diuretické, a že politici pijí často a rádi…kdoví.  To by mnohé vysvětlilo. Třeba proč mají ve sněmovně neskutečně levné občerstvení, a proč často při hlasování tolik politiků chybí. zřejmě musí v tom dotovaném baru léčit tu svojí oligurii.
A také proč mají tak vysoké platy - pivo je čím dál dražší a tak by jen těžko mohli takovou léčbu utáhnout.                                                                                                                                                                                                                                                                A když už jsme u těch chorob - zdá se, že naše politiky postihuje čas od času také obnubilace – to je stav porušeného vědomí se ztrátou vzpomínky na předchozí období.
Když tedy v předvolební kampani slibují modré z nebe a pak dělají pravý opak, není to snaha obelhat či obelstít občany, může za to jen výše zmíněná obnubilace.
Žádný zlý úmysl, ale pouhé zanedbání, tedy čin omisivní, nebo pouhý omyl. Přesto pro jistotu prosazují doživotní imunitu… ne že by si tím chtěli krýt záda, kvůli nějakým zlodějnám, ale není přece spravedlivé, aby se museli zodpovídat za to, co ve stavu obnubilace napáchají a naslibují.
Jejich vytrvalost v bránění poslanecké imunity připomíná ostinato, což je v hudební terminologii stálé opakování daného tématu a hraničí s obstinací, tedy tvrdošíjností.
Ale nespleťte si obstinaci s obstipací, to je zácpa a to bychom zase byli u toho vylučování.
Tak já nevím, když chce člověk mluvit o politice, proč to končí vždycky tak ordinérně…jako že je to v hajzlu?
Dalším problémem politiků je obezlička. Tentokrát žádná choroba, ale zastaralý výraz pro snahu zbavit se osobní odpovědnosti za svěřené úkoly, tedy jinak řečeno být z obliga. Ale to jen tak na okraj taková vzdálená asociace k té poslanecké imunitě.

Tak jen neztrácet optimismus a věřit ve světlé lepší zítřky.