Náročný den

Dopoledne si hovím na pohovce a čtu. Žádnou brakovou literaturu, ani přihlouplé časopisy pro ženy nebo dokonce bulvár.

 Zásadně jen knihy pro náročné čtenáře, takové ty intelektuální zavářečky mozků, na jejichž četbu se musíte hodně soustředit, abyste vůbec pochopili, o co jde. Je to výborná gymnastika pro mozkové buňky a nervové přenašeče, a někdy i docela adrenalinový sport, při kterém se čtenář hodně navzteká, když se mu nedaří rozeznat autorův umělecký záměr a rozluštit jeho zakódované poselství.

Takže ani na pohovce s náročnou literaturou to není taková pohoda, jak by se mohlo zdát, a po několika hodinách intelektuální dřiny bývám tak vyčerpána, že se  přesunu do masážního křesla, kde si nechám protřásat stehna, boky a hýždě, dloubat do ledvin, nemluvě o tom, co to dokáže udělat s zádovým svalstvem a rameny.

Z masážního křesla se po chvíli přesunu  do křesla houpacího, kde se párkrát zhoupnu, abych měla před jídlem  trochu pohybu.

Po obědě se složím do skládacího lehátka v zimní zahradě, poslušna moudrosti našich babiček: Po obědě sobě lehni, přes hodinu ničím nehni. Jen to vylepším tím, že doporučovanou hodinku protáhnu na dvě. Zároveň tak vyhovím požadavku lékařů, abychom pravidelně pobývali v přírodě. V zimní zahradě mám totiž spoustu kytek, takže jsem uprostřed zeleně a nemusím chodit nikam do parku, kde ječí malí parchanti a kde bych riskovala, že mě přepadne nějaký úchyl, přejede cyklista nebo že šlápnu do psích exkrementů.

Po osvěžujícím pobytu v lůně přírody své zimní zahrady se přesunu zpět do tepla obýváku a důkladně se proválím na válendě-od toho  válenda přece je. Navíc je to příjemný tělocvik spojený s tlakovou masáží, přičemž platí přímá úměra-čím více kilo navíc má válející se člověk, tím větší tlak na provalované tkáně.Takže nic pro hubeňoury.

Po válení se posilním lehkou svačinkou a do večeře si lenoším na lenošce. Ale nelením tak docela, pořádně si přitom procvičím paže, jak se neustále natahuju ke stolku s kávou, sušenkami a slanými oříšky.

Po večeři sleduji televizi z polohovacího křesla a hledám přitom co nejpohodlnější polohu. Křeslo se někdy zasekne, takže jsou to občas polohy téměř akrobatické. A když se zašprajcuje úplně, tak se pěkně nadřu, než z něj vůbec vylezu. 

Televizní zpravodajství mi opět poskytne trochu adrenalinu, takže vůbec nechápu lidi, co musej někde skákat s padákem nebo slézat skalní masivy. Mně stačí pár záběrů z poslanecké sněmovny a mám tepovou frekvenci na úrovni vrcholového sportovce, který právě podal špičkový výkon.

Po večerní hygieně zapluju do ložnice a chvíli natřásám lůžkoviny-nejen proto, že se říká, jak si kdo ustele, tak si taky lehne, ale proto, že si tím příjemně protáhnu znavené tělo. A sama sobě dokážu, že nejsem žádná líná kůže.

Usínám vyčerpáním, ale s dobrým pocitem, jak jsem ten dnešní náročný den pěkně zvládla.