Když nemůžeš tak přidej víc

Kdo by občas neslyšel z rádia tuhle písničku, s textem připomínajícím motivační sebeinstrukce . Slovo nejde neexistuje-opakuje nám mladý zpěvák, jistě ještě plný života. Takže říct já už nemůžu, je dnes vlastně ostuda?

Už samotný svižný rytmus té písničky, nemluvě o textu plném optimismu, člověka nakopne a dodá mu chuť se hýbat a něco podnikat. Ale jde to pořád jen přidávat?

Je život jako závod s časem, a je nutné pořád sám sobě i ostatním něco dokazovat? Sama moudrá matička  příroda nám ukazuje, že období aktivity  se má střídat s obdobím klidu, jako je třeba střídání ročních období.

V určité životní fázi začnou každému jeho síly, energie a životní elán ubývat, a člověk, který se neustále překonává a žene se pořád za novými a novými metami, může také jednoho dnes zcela vyhořet.

Syndrom vyhoření je skutečně jedním z největších problémů dnešní doby, podobně jako únavový syndrom. Dřív se tomu říkalo "lenóra", ale první dva termíny zní odborněji  a lépe, a hlavně jsou přesnější. Protože být líný skutečně není to samé jako být vyčerpaný. V určitém věku si uvědomíte, že už nezvládáte co dřív, ale přitom máte pořád ještě tolik plánů a tolik toho chcete-nebo musíte- udělat a dokázat.

Ale najedou to prostě nejde-hlava by chtěla, ale tělo odmítá poslouchat. Kromě tělesných dispozic a genové výbavy to může být ovlivněno  způsobem života, a právě lidé, kteří se pořád přepínají a ženou vpřed, stárnou rychleji. Někdy naopak vídáme lidi mladé, kteří by teoreticky měli mít sil a energie na rozdávání, ale válí se doma, dřepí u počítače a nemají žádné ambice.

Chtělo by to asi najít správný poměr mezi aktivitou a odpočinkem, nebát se říct, já už nemůžu, nechte mě být.

Nedávno jsem četla knížku Inge Hoffmanové s názvem: S leností se nejdál dojde.

Autorka zde předkládá teorii, že každý se rodíme s určitou dávkou energie, a čím rychleji ji spotřebujeme, tím rychleji stárneme. Možná i tohle je tak trochu extrém, díky němuž člověk upadne do naprosté apatie a nicnedělání. A tak si myslím - neposlouchejte, co vám kdo říká a vnucuje, poslouchejte jen své tělo a sami sebe.

A třeba zjistíte, že občas je nutné říct, že už to prostě nejde, a i přesto  se dá existovat celkem v pohodě. Nemusíte pořád přidávat, naopak, když už je toho na vás moc, tak klidně i uberte.