Hlásím se o Nobelovu cenu

Nedávno jsem četla knížku výše uvedeného titulu, byla o vztazích mezi muži a ženami. Na první pohled jsem  měla dojem, že konečně nějaký muž pochopil ženskou duši.

Hned v úvodu například autor prohlašuje, že „dnešní maskulinní společnost je nezralá, zatímco ženy jsou přirozeně zralé, pokud nejsou nedostatkem respektu a ocenění udřené vyčerpané a poškozené.“ Dále ženy nabádá aby se „neušpinily zbytečně mužskými způsoby usilování o to, co mají přímo v sobě od přírody“ a také se rozhořčuje nad škodlivostí ženského bulváru, tedy časopisů které slabší polovičce lidstva vnucují zkreslené představy a hodnoty. S tím nelze než souhlasit, protože jak autor dále tvrdí, „ženy jsou emočně méně odolné a tudíž reklamě a jiným verbálním sugescím snadněji podléhají.“ Vzhledem k tomu, že se kniha jmenuje Hlásím se o Nobelovu cenu, nadšeně jsem si pomyslela, že autor by si jí určitě zasloužil. Nejen pro objevnost svých myšlenek, ale i pro odvahu s jakou se na stranu žen postavil.

Jenže jak jsem četla dále, můj entusiasmus pomalu vychládal,  například když jisté literární kritičce jakési paní Horáčkové,  s jejíž článkem očividně nesouhlasil , doporučuje, aby při mytí nádobí více meditovala a byla tak spíše schopná pochopit dílo na které pak napíše kritiku. Neznám zmíněnou paní, ani knížku na kterou  tu kritiku napsala, ale odkaz na nádobí mě v tomto kontextu poněkud zarazil: Že by nepřímá narážka na to kde je pravé místo žen? Ale ne, k takovému lacinému klišé by se určitě nesnížil, bránila jsem autora v duchu. Ale přesto jsem zpozorněla.

 Na jiném místě totiž autor tvrdí, že manažeři a počítačoví odborníci už dávno přišli nato, že aby jim šly lépe logické disciplíny, je třeba dělat něco tvořivého, jako třeba hrát na klavír nebo malovat. Tak proč paní Horáčkovou automaticky odkazuje ke škopku a ne třeba k malířskému stojanu?

Mé podezření, že poté, co se do ženské přízně vlichotil několika působivými výroky, začal přitvrzovat, se potvrdilo když v jiném článku říká, že ženy by se měly naučit dělat vše na 100% a v závorce uvádí činnosti jako škrábání brambor, opět ono otřepané mytí nádobí a také naslouchání partnerovi! Proč uvedl právě tyto tři a ne nějaké jiné činnosti, jako třeba výše zmíněné hraní na klavír, učení se cizím jazykům nebo cestování? Opravdu si někdo, kdo byl schopen napsat ženské duši tak lichotivé myšlenky může myslet, že škrábání brambor a naslouchání partnerovi by měly být jediné aktivity které zaplňují ženský obzor?

Pod obalem chápavého, citlivého a inteligentního znalce žen začaly probleskovaly staleté nánosy mužského šovinismu.

Například když tvrdí, že rčení poznej sám sebe  v ženském pojetí má znamenat především „poznej svou ženskost a ne bojuj za svá ženská práva“, ačkoliv dále připouští, že třeba v Irsku či Norsku lepší pozitivní změny ve společnosti nastaly až s přístupem většího počtu žen do vlády.

Jak se mají ženy dostat k místům ze kterých lze něco změnit, když na rozhodujících postech jsou samí muži? Jak mají být ženy hrdé na svou ženskost, když tato maskulinní společnost typicky ženské vlastnosti jako je empatie, ochota pomáhat a spolupracovat hodnotí spíše negativně jako nedostatky a projev slabosti?

 To že se jedná o vlka maskovaného beránčím rounem zastánce feminismu se naplno projevilo, když si autor postěžoval, že mu žena nikdy nepřipraví čisté pyžamo, když to špinavé hodí do prádla. V tomto bodě četby jsem začínala vřít: Tak místo aby se radoval, že mu žena vypere a nemusí prát on sám,  rozhořčuje se, že polonahý a  prochladlý musí hledat nové pyžamo v prádelníku. Pokud tyhle řádky náhodou bude číst, doufám že se zasměje, neboť v další kapitole se zamýšlí nad ženským smyslem pro humor a blahosklonně připouští, že ho ženy také mají. Pak cituje anekdotu o muži který sype instantní nudle do vany ve které se koupe manželka s vysvětlením že tak vaří slepičí polévku… fakt hrozná sranda.

V dalším článku varuje ženy, že podceňovat mužskou inteligenci se nevyplácí, a že „zatímco muži se k duchovnosti musí prodrat usilovnou prací a meditací, ženám to evoluce nabízí jako na dřevěné lopatě.“ 

Tím si mě opět získal na svou stranu, ačkoliv, kdybych chtěla být jedovatá, navrhla bych, ať muži místo meditací zkusí umýt nádobí nebo si vyprat pyžamo. Vždyť předtím tvrdil, že je to báječný způsob jak si zameditovat. Ale jak jsem se z té publikace poučila, ženy by muže poučovat neměly, protože je to chudáky deprimuje, a tak radši zpět k textu…

 „Jak na své muže mluvíte, dámy, tací budou,“ radí autor dále přestože v úvodu avizuje, že zralé ženy v dnešní nezralé společnosti samy nejlépe vědí co a jak.

„Aby žena vyhrála, musí se naučit prohrávat,“ zní další rada a nechybí ani odvolání  na zákon akce a reakce s tím, že muž který se cítí ohrožený příliš vehementně se prosazujícími ženami se začne bránit.…Ale neplatí to spíš opačně a ženská snaha prosadit se je v rámci této logiky jen reakcí na to, jak se společnost  k ženám staví? 

V závěru knížky pak nechybí ani návod jak potěšit partnera k narozeninám tím, že si na nahé tělo  naaranžuje kopečky šlehačky, ovážete se mašlí a takto vyšňořená se uložíte do manželského lože…Ach bože!. Něco takového bych čekala spíše v těch bulvárních ženských časopisech před nimiž autor předtím tak ohnivě varoval, než od člověka bránícího zdravou  intuici zralých žen.

Ale budiž, účel světí prostředky, pokud to přispěje k zvýšení sexuálních radovánek a zpevnění manželských vztahů, věřím, že mnohé z nás budou ochotné to vyzkoušet a rády se stylizují v narozeninový dortík.

Vcelku se dá ale shrnout, že kniha mě velice potěšila a našla jsem v ní mnoho inspirativních podnětů.  Je fakt,  že pokud člověk chce, může najít chlup úplně na všem, ať je to jakkoliv dobré. Takže autorův nápad aby kritici, a to nejen ti literární, si napřed zameditovali nad škopkem, než se do někoho pustí, není možná tak špatný. Při mytí nanejvýš rozmlátíte talířek nebo hrnek, ale necitlivou, nespravedlivou či dokonce úmyslně zkreslenou kritikou můžete napáchat škody mnohem větší.