Bez cizích jazyků to nejde

Někteří lidé si myslí, že studovat cizí jazyky je celkem zbytečné, když dnes mohou mít slovník nebo překladač v mobilu. Ale pokud potřebujete zareagovat okamžitě, na nějaké vyhledávání není čas.

My Češi jsme na tom se studiem cizích jazyků ještě docela dobře, ale třeba u Italů  jejich nechuť k učení se cizím jazykům je příslovečná.U mladých tento handicap není tak markantní a většinou si v základních věcech poradí s angličtinou, ale u starších turistů není absence znalosti jakéhokoliv jiného jazyka ničím neobvyklým.

Jednou jsem na letišti asistovala zajímavé situaci, když se rozčilený manželský pár snažil pomocí divoké gestikulace vysvětlit pracovnici reklamační přepážky, že se jim ztratila zavazadla. Letištní personál většinou hovoří jen anglicky, zatímco Italové většinou jen italsky, takže to bylo dost napínavé.

“Do you speak english?“ snažila se přerušit jejich vzrušené povykování dívka za přepážkou,  očividně zaskočená tou scénou jako vystřiženou z nějakého filmu s Marcellem Mastroianim.

„Sí, certo che parlo inglese,“(samozřejmě že mluvím anglicky) odpověděl pán sebevědomě a zřejmě ho nenapadlo že tím, že nedokáže v angličtině vyprodukovat ani tak jednoduchou odpověď na tak jednoduchou otázku rozhodně o znalosti cizího jazyka nikoho nepřesvědčil. Ale podle obdivného ohledu jeho manželky bylo zřejmé, že alespoň v jejích očích zabodoval už jen tím že pochopil, na co je tázán. Pracovnice letiště naopak neuměla italsky, ale zřejmě se dovtípila o co jde a tak mu s profesionálně odtažitým úsměvem podala mu formulář:„Can you fill this form please?“

„Che diavolo sta dicendo?“  (co to k čertu říká) otočil se tázaný bezradně na svou manželku čímž dokázal, že jeho znalost angličtiny končí u porozumění otázce Umíte anglicky?

Co se těch náhodně vyslechnutých rozhovorů týče, občas je to opravdu zajímavé, zejména pokud hovořící nepředpokládá, že by ho mohl slyšet někdo, kdo také jeho jazyku rozumí. Pro nás, kteří jsme měli ruský jazyk ještě jako povinný předmět, je docela zábavné naslouchat, jak dnešní mladá  ruštinou nepoznamenaná generace, si dokáže na základě podobnosti interpretovat dotazy, se kterými se na ně stále početnější ruští turisté obrací.

 Nedávno jsem čekala v hotelu na skupinu, zatímco nějaký ruský turista v recepci požadoval, aby mu pokojská vyžehlila košile. Dvě mladé recepční se na něho dívaly užasle a zřejmě netušily o co jde. Rus se pokusil o pantomimu, mával rukou sem a tam, jakoby přejížděl žehličkou po prkně  a přitom vytrvale opakovat gládiť, tedy rusky žehlit.

„Hele nezve tě na rande jako že by tě rád hladil?“ obrátila se zmateně jedna z dívek na tu druhou a obě bezradně krčily rameny.

Když Rus viděl že mu nebylo porozuměno, zkusil ekvivalent slova žehlit což je utjužiť.

„Tak to je jasný, říká že chce utužit vztah s tebou,“ konstatovala zase jedna z nich a obě zamítavě zavrtěly hlavou, takže chudák Rus odešel bez žehličky.

Jindy se zase recepční vyděsila, když jí ruský turista oznámil, že na jeho pokoji je zabit umyvalnik, tedy ucpané umyvadlo, a když si jiný stěžoval, že duš zasorjon, tedy že sprchový kout není čistý, recepční se ohradila, aby s ní nemluvil tak hrubě. Jindy na požadavek o machrovije polotěnce, tedy froté ručníky, bylo žadateli doporučeno, aby nemachroval.

Při těchto příležitostech vzpomínám že jsme ruštinou moc nadšeni nebyli a radši bychom se učili angličtinu, která ale tehdy nebyla moc v kurzu. Nikdy by mě nenapadlo že se mi jazyk bývalých slovanských bratrů bude jednou tak hodit.