Emy se tenhle příběh netýká. Ema totiž nemá žádnou pojistku. Když jsem se to dozvěděla, nemohla jsem pochopit, jak může takhle bez zabezpečení žít. Po tomto týdnu se už nedivím, protože skutečnost, že nějakou pojistku máte a platíte, ještě neznamená, že se plnění v případě potřeby domůžete.
Minulý rok byl konec jara zřejmě ve znamení nějakého rojení. Čtyři pojišťovány jsem asertivním tvrzením, že opravdu, ale opravdu nemám o nic zájem, odrazila už ve fázi telefonního kontaktu. Pátý mě zastihl asi v nějakém momentální oslabení, protože jsem na schůzku kývla.
Dostavili se na ni dva. Příjemní, usměvaví, vyžehlení pánové. Vysvětlili mi, že moje pojistky jsou už zastaralé, a kupodivu je nechtěli rušit, jenom mi navrhli jinou, pochopitelně mnohem lepší.
Vyptávala jsem se podrobně a do detailů. Baba jedna všetečná. Nakonec mě udolali na pojištění pobytu v nemocnici a autohavárii. Řekla jsem si, roky se střádají a autem jezdím, proč vlastně ne?
„Ta pojistka je opravdu na každý pobyt v nemocnici, i z důvodu nemoci?“
„Jistě paní, stačí na pojišťovnu poslat doklad, že jste tam ležela déle jak tři dny, a peníze jsou vaše.“
Poslouchalo se to pěkně, nějak zapomněl dodat, že se v té nemocnici nesmíte léčit s tím, čím jste se už někdy u lékaře vyskytli. Takže pokud jste si v deseti letech zlomili nohu a v padesáti jste byli tak nešikovní, že jste si zlomili komplikovaně tu stejnou, máte smůlu. Na všechno se přijde, nic se neutají.
Vyplňovali jsme zdravotní dotazník, brýle jsem měla celou dobu na nose a „občas mě zlobí krční páteř.“
„To tam psát nemusíme, koho dneska nebolí záda, ha ha.“
„Měla jsem úraz.“
„Ale ten se stal před sepsáním smlouvy, to není důležité.“
Zapsáno, podepsáno. Další hejl se upsal k pravidelnému desátku v náš prospěch. Provize bude, máme za sebou úspěšný den.
Pak jsem byla na konci léta šikovná a zablokovala jsem si při sportu krční a hrudní páteř. Když něco dělám, dělám to pořádně, takže jsem skončila až v nemocnici. Všechno zlý je pro něco dobrý, uplatním tu úžasnou pojistku. Vyplnila jsem lejstra a těšila jsem se na penízky. Těšit jsem se mohla. Penízky nepřišly, přišla ledová sprcha, vlastně výhružný dopis.
Pojistné plnění nečekejte, zamlčela jste údaje o zdravotním stavu. (Chyba automaticky vždy na straně klienta?) Pokud chcete, aby pojistka platila, podepište dodatek, který vylučuje jakékoli plnění v případě nemoci i úrazu očí i páteře.
Koukala jsem na ten dopis a zlost se ve mně vlnila. Nějak mi unikalo, proč bych vlastně tu pojistku měla ještě platit. Kupodivu nikde nebyla uvedená informace, že se snížením možností plnění se snižuje i pravidelná měsíční platba. Že by zapomněli?!
Vzpomněla jsem si na Emu a s milou pojišťovnou se rozloučila, stálo mě hodně sil, aby to bylo slušně. Zároveň jsem si slíbila, že až u mých dveří příště zazvoní zástupce pojišťovny Kooperativa s výhodnou nabídkou, srazím ho s radostí ze schodů. Budu litovat jedině toho, že ty schody jsou pouze tři, a budu mu přát, aby byl dobře pojištěný pro případ úrazu.
Trocha optimismu na závěr. Dopadla jsem vlastně dobře, taky jsem mohla mít nějaký zdravotní malér a utřít hubu na sucho třeba až po deseti letech úspěšného sponzorování milé pojišťovny. Není prostě nad dobré zajištění. Ale koho vlastně?
