Život jako tango

Někdy se stane, že se k něčemu zlehka nachomýtnete a ono vás to přitáhne a už nepustí. Z lehkonohého neohrabaného hříběte, které jste si chtěli jen tak nezávazně pohladit, se nečekaně stane pořádný kůň.

Takhle nějak podobně jsem na tom s argentinským tangem.

Čím déle se s ním potýkám, tím více zjišťuji, že vlastně nejde ani o tanec, jako spíš o život, a to o život partnerský.

Tango je v první řadě o komunikaci, o dialogu tančící dvojice. Pokud partneři nejsou schopni se na sebe napojit a komunikovat, nemohou spolu tančit. Tedy v zásadě jim pochopitelně v chůzi a v pohybu nic nebrání, jenom ten výsledek asi moc ladit nebude.

Základní taneční postavení vychází ze vzájemného objetí, přičemž míru přiblížení k partnerovi, vzdálenosti mezi těly, určuje vždy žena a galantní muž ji bez zbytečného nátlaku akceptuje, i když s ní nemusí souhlasit, musí si s ní při tanci nějak poradit (mám pochopitelně na mysli pořád jenom tu vzdálenost mezi těly).

Naprosto zásadní roli hrají při tanci tři osy, dvě osobní každého z partnerů, a potom jedna společná, kolem kterých se vlastně všechno taneční dění odehrává. Neustále je musíte mít na mysli, alespoň zpočátku, než přejdou do taneční krve. Pokud je nejste schopní akceptovat, nemá vůbec smysl se oblékat do tanečního. Možná by bylo zajímavé pozorovat, jak moc bychom kolem sebe plácali, kdyby nás bodl komár pokaždé při porušení pravidla tří os vzájemného respektu v běžném partnerském životě.

Při všech těch otočkách, změnách a propletencích těl je nesmírně důležité, i když někdy téměř nemožné udržet balanc, každé zakolísání je znát a i nepatrná změna rovnováhy vás může dovést úplně jinam, než jste původně zamýšleli, ale protože druhé já tanga má jméno improvizace, nic se neděje, náhradní řešení není problémem, ale výhodou, vždyť k cíli vede mnoho cest, proč se tedy upínat na tu jedinou?

Tančící dvojice se při tanci sice soustředí výhradně na sebe, ale to neznamená, že se po parketě pohybují s bezbřehou volností. Pravidlo vlastní svobody končící u prahu (vlastně těla) druhého platí naprosto bezvýjimečně, taneční kreace by měly být bezpečné pro všechny zúčastněné. Zbrojní pas na vysoké podpatky dam není pro jistotu vydáván.

Navzdor vytrvalému skřípění zubů rádoby feministek je tango považováno za macho tanec. Ano, chlap skutečně při tomto tanci svoji partnerku vede, výjimky nejsou povoleny. Žena se snaží jeho vedení následovat, předvídání jeho budoucích počinů je přísně zakázáno (věřte, že se jedná o nejobtížněji splnitelnou podmínku tanečního snažení). Uvedené ale kupodivu vůbec neznamená, že by byla partnerka uvržena do podřízené role vláčeného břemene, protože sebevědomý a vstřícný partner jí umožní dostatečnou míru kreativnosti, kterou ona tanec obohacuje a na kterou on musí nějakým způsobem reagovat. Ve výsledku pak tanec tvoří a užívají si oba dva. Jen na okolnostech potom záleží, jestli převládá technická zdatnost, hravost, hluboké soustředění nebo do okolí srší jiskry vášně a erotična.

Občas si říkám, že kdyby se pravidla ze způsobu komunikace a respektu k partnerovi při tančení argentinského tanga převedla do běžného partnerského života, a vlastně jakéhokoli pobývání ve společnosti ostatních, asi bychom byli najednou zaskočení a překvapení, jak mnohem lépe se nám spolu navzájem dýchá a žije. Možná by někdy mohlo být změnit nastavení nejen vlastní ale i okolí snazší než se nám všem zdá.

Možná nám argentinské tango ukazuje cestu. Představa, že by se všichni vrhli na tanec, je mimo realitu, ale aspoň troška z těch pravidel. Něco. Nešlo by?