Spoření na důchod? A proč vlastně?

Neustále jsme masírovaní reklamou otevřenou i skrytou o nutnosti spořit na důchod, hlavní argumentací je stále se zvyšující věk dožití. Myslím si, že to s naší dlouhověkostí nebude až tak horké.

Nyní si důchodu a vyššího věku užívá generace, která se ve velké míře narodila v období války, dětství a mládí trávila v době budování socialismu a většinu pracovního života zažila za rozvinutého socialismu. Počátkem devadesátých let odcházela do důchodu.

Nikdo nic moc neměl, obchody byly prázdné a nikam se nesmělo, i když pravda existovaly výjimky typu NDR a dalších spřátelených zemí. Pokud si někdo potřeboval ověřit, že ani v okolí to není výrazně lepší, měl možnost. Tehdejší pracovní nároky a požadavky na výkon se s dnešními vůbec nedají srovnávat. Všichni byli zaměstnaní, pracovní tempo bylo nastavené velmi zvolna, žádný kvalt, stejně si nikdo nemohl výrazně pohoršit ani polepšit. Navzdory různým výzvám a kolektivním závazkům z většiny pracovišť pracující příliš vyčerpaní neodcházeli.

Koho by překvapilo, že moje matka a ostatní ženské v ulici trávily čas stejně. Za pěkného počasí se po práci sešly na lavičkách před domem s hrnkem turka v jedné ruce a něčím na pletení, háčkování nebo zašívání v druhé. Naše ulice byla klidná a tichá, chráněná z jedné strany hradbou obytných domů a z druhé lesem. Nic nerušilo odpolední plkání. Shromáždění fungovalo jako poradna občanská, hospodářská, módní, informační... a nevím jaká ještě, protože semlely úplně všechno a všechny. Na nikom nezůstala niť suchá. Porota to byla přísná a ne vždy spravedlivá a o nezaujatosti nemohla být vůbec řeč.

Besednice většinou vydržely do času přípravy večeře, po které se přesouvaly k televizi s nezbytnou ruční prací v ruce.

Všichni žili tak nějak stejně, téměř se nelišilo vybavení bytů, trávení volného času, oblékání, zájmy… a jakékoli vybočení z šedi bylo trestáno, originalita se moc neupřednostňovala. Tempo života nerušeně zvolna a poklidně plynulo.

Není divu, že moje matka i její vrstevnice do důchodu odcházely poměrně svěží a plné sil. Získaly prostor, aby mohly vypomoct s vnoučaty nebo se postarat o rodiče, a hlavně naplno si užít volného času.

Nároky kladené na naši generaci jsou už úplně někde jinde. V zaměstnání nikdo nikomu nic neopustí a starší zaměstnanci jsou v práci nejvíc ohroženým druhem. Před lety bychom si stříhali metr na odchod do důchodu, dnes je nejčastějším námětem hovorů vrstevníků, jak můžeme udržet pracovní tempo a nároky i za pět, deset let, když už nyní býváme dost unavení. Na péči o rodiče nemáme kapacitu, odejít ze zaměstnání si nedovolíme, nebylo by kam se vrátit.

S určitostí vím, že bych neměnila. Náš život je pestřejší a zajímavější než ten našich rodičů. Představa propínací zástěry, trvalé na ovečku s nalakovanými vlnkami a šedé neměnnosti dnů mě vždycky spolehlivě odradí od jakékoli touhy po časech minulých.

Žijeme intenzivněji a musíme za naše možnosti a splněné touhy platit daň. Do důchodu budeme odcházet o deset let později, unavení, vyždímaní, opotřebení a umírat budeme mnohem dříve a v horším stavu. Proto bychom se měli vykašlat na nějaké spoření na důchod, ale pořádně si vychutnat a užít čas, kdy jsme ještě jakžtakž v síle, a nepromarnit možnost utrhnout si a ochutnat ze všeho, co nás láká a co dnešní doba nabízí. Plnit si sny tady a hned, nic neodkládat.

Důchodový čas nám totiž vůbec nemusí nastat.