Kantor Ideál. Kde brát a nekrást?

Proběhly zápisy předškoláků do prvních tříd a pololetní vysvědčení. Poznat se to dalo podle skutečnosti, že z médií nás zavalilo přímo tsunami různých informací ze školství. Pak přijde ještě menší opakovací vlna v době přijímacích zkoušek na střední a posléze vysoké školy a se začátkem prázdnin budeme mít klid. Pravidelně se opakující cyklus se zase pro jeden školní rok uzavře.

Letos se ve zvýšené míře řešilo, jaký by měl být učitel. Jaké by měl mít vlastnosti, dovednosti, vzdělání, že by měl být tvořivý, technicky zdatný, silná osobnost, komunikativní, empatický, spolupracující, pracovitý, jazykově vybavený, měl by mít touhu po neustálém rozvíjení a vzdělávání se, neměl by mentorovat, ve výuce by měl používat nejmodernější poznatky a nejnovější pedagogické a metodické postupy, měl by být trochu herec, svým projevem by měl zaujmou všechny děti, měl by být tolerantní, ale zároveň přiměřeně náročný, měl by vytvářet takové prostředí, aby všechny děti zažívaly školní úspěch a do školy chodily s nadšením, měl by děti naučit vyhledávat a využívat informace, měl by, měl by, měl …

Nevím, jak ostatním, ale mně z těch požadavků vyplynula představa ideálu kantora coby mutanta dokonalého robota s vesmírnou inteligencí a ještě navíc vybaveného ohromným zběsile pulsujícím srdcem a nevyčerpatelnou zásobou energie.

Ale možná se mám jenom trvale sníženou hladinu optimismu.

Nejsem si jistá, nakolik mohou odpovídat zmíněné požadavky realitě, když vycházím z toho, že většinou potomků mých známých, kteří touží po vysokoškolském diplomu, je vnímáno studium pedagogické školy jako nouzovka pro případ, když nevyjdou jimi vysněné obory.

Kantořina je naprosto úžasná, tvořivá, dynamická, rozdávající i vracející, ale zároveň také nesmírně náročná na psychiku a energii. A v téhle oblasti se podle mých zkušeností ve zvýšené míře projevuje negativní vliv nejen otevřeného boje o žáka, ale hlavně mnohem více a nebezpečně síly učitele vysávající skrytý a nelítostný boj škol o rodiče.

Úspěšnost školy, a tím i jejího ředitele, se měří podle počtu vzdělávaných žáků a ty do školy přihlašují jejich rodiče. Jak prosté! A výsledky vzdělávání nejsou bohužel tím hlavním měřítkem úspěšnosti. Vyhrává ta škola, která je více vidět, která nabízí více aktivit. Takže školy se předhánějí v prezentaci a množstvích kroužků za minimální peníz, v tvořivých odpoledních pro rodiče, v pořádání zábavných a sportovních akcí o víkendech, ve školách v přírodě a stmelovacích pobytech, ve spaních ve škole, v projektových dnech a odpoledních, v pořádání akademií … nabídka je pestrá a každý rok se zvyšuje, protože konkurence nespí a taky se snaží.

Věřit mi nemusíte, ale pokud učitel odučí svůj denní úvazek a udělá to opravdu poctivě s dobrou přípravou a s opravami prací, s případným dozorem na chodbách nebo v jídelně nebo nějakou tou odsuplovanou hodinou za nepřítomného kolegu, bývá unavený opravdu hodně. Občas musí po výuce na školení, poradu, nebo se konají rodičovské konzultace a schůzky. Místo odpočinku nastupuje navíc na prezentační aktivity. Odmítnou sice může, ale kdo chce na pomyslnou černou listinu? A únava se kupí a kumuluje.

Pro mladého a nadšeného začátečníka není nejdříve problém brát ze zásob a divit se délesloužícím učitelům, že občas postrádají jeho elán. Ale zásoby energie velmi rychle ubývají, nadšení mizí jak jarní sníh, jiskra se křeše hůř a hůř a syndrom vyhoření nedočkavě podupává za dveřmi.

Řešení mnohých problémů ve školství je podle mého úplně jednoduché: Nechat UČITELE  UČIT, zaplatit ho a pohlídat si, aby to byl vzdělaný a čestný člověk s jiskrou, který si kantořinu vybral, protože je tvořivý a má rád děti. A po odvedené práci mu dopřát odpočinek, aby vydržel dlouho čerstvý.

Organizaci kroužků, tvořivých odpolední pro rodiče, kulturní a sportovní vyžití přenechat organizacím a zájmovým skupinám, které se na tyto aktivity zaměřují a mají je v náplní práce. Spokojeni budou nakonec (téměř) všichni.