Kamarádka má být jenom jedna.

Poklady můžete najít i na neočekávaných místech, třeba při vyklízení půdy se dají znovuobjevit zajímavé věci a události z vlastní pozapomenuté minulosti a kupodivu i žhavé současnosti.

Naše půda je opravdu unikátní skladiště všeho možného i nemožného. Tradici začala už moje babička, co nepotřebovala, ale bylo jí to líto vyhodit, protože se to ještě mohlo hodit, odnesla na půdu. My s manželem jsme její systém velice rádi přejali a dovedli k naprosté dokonalosti. Půda je prostorná, syslit jsme mohli téměř neomezeně. Požárního technika by od nás odnášeli s těžkým infarktem a televize by na naší půdě mohla naostro bez přípravy točit instruktážní dokument s názvem Jak to vypadat nemá.

Pomalu jsme dozráli k velice bolestnému rozhodnutí, že využijeme lákavé nabídky vyvézt větší část naší sbírky na sběrný dvůr. Přehled o uloženém inventáři jsme totiž ztratili už před deseti lety, takže pokud bychom něco chtěli náhodou najít, stejně nemáme šanci.

Statečně jsem se pustila do díla, ale asi jsem si naložila příliš těžký náklad. Je až neuvěřitelné, jak velice silné mohou být citové vazby k pokladům z mládí. Suchou svatební kyticí jsem vyhodila bez emocí, už z ní k identifikaci stejně moc nezbylo, ale milostné dopisy mě dostaly. Odnesla jsem si je ke kávě a pro ten den bylo hotovo.

Občas se mi ani nechce věřit, jaké relikvie jsem byla schopná kdysi archivovat. Při vyklízení starých novin jsem objevila smotanou ruličku vytrhaných papírů, pečlivě staženou gumičkou. Motáky psané v hodinách na gymplu! Neuvěřitelné! Při četbě u čaje jsem se plynule lehce přenesla časem. Pod křeslem tiše přistávaly zmuchlané papírové koule, až jsem najednou narazila na poklad.            

V dávném psaníčku mi spolužačka vysvětlovala, jak jsem nemožná, protože s Janou chodím do kina a na výstavy, s Pavlou si povídám o knihách a s Petrou hraji volejbal, že kamarádku mám mít jenom jednu (JI) a čas trávit jenom s NÍ (pochopitelně při činnostech, které baví především ji).

Potěšilo mě, jak jsem už v mládí byla moudrá, (občas je dobré se pochválit). Spolužačku odvál čas do neznáma, ale systém dobrých přítelkyň se mi výborně osvědčuje dodnes. Moje záchranná přátelská síť je akorát hustá, příjemně měkoučká a krásně hřeje u srdce. V těžkých okamžicích, které občas v životě každé z nás přicházejí, je určitě mnohem lepší si ve společnosti chápavé kamarádky podle situace zanadávat nebo zaplakat u dobrého čaje či sklenky vína, než čekat u kolejí na příjezd projíždějícího vlaku nebo přemýšlet, jestli má přehrada dostatečnou hloubku vody.

S Janičkou s úlevou zjišťuji, že nejsem jako naprosto nemožný rodič sama, má děti ve stejném věku jako já, s Alčou můžeme probírat hlubiny duše a taje literatury, je psycholožka a zapálený knihomol, s Janou nacházíme společné téma v zahradničení, její latifundie na rozdíl od mých zaplevelených záhonů přímo zázračně bují a vzkvétají, Alenku vídám většinou v ordinaci, když si zhuntované tělo vyžádá generální opravu, její specializací je rehabilitace a při baňkování zad je naštěstí možné mluvit na rozdíl třeba od vrtání zubů, Lence patří můj čas při návštěvě Brna, nějak v poslední době kvůli společnému posezení v kavárně nestíhám pobíhání po obchodech a vůbec mi to nevadí, protože se díky rozhovoru s ní cítím vždycky nějak lépe a schopněji, s Libuší řešíme věci mezi nebem a zemí a navzdory usilovné snaze ještě stále nemáme dořešeno, s Pavlou se vzájemně obohacujeme náhledy z hlediska různých generací, s Evou a Ivanou se vždycky hodně nasmějeme, kde jsou ty dvě, je veselo, Lucka ...

Uvědomuji si velmi dobře skutečnost, že jsem vlastně neuvěřitelně bohatá. Každá z mých přítelkyň je naprosto jiná, co ženská to originál, jsou úžasné a obohacující, prostě poklad k nezaplacení. Kdybych měla vybrat jenom jednu jedinou, nevybrala bych. A proč vlastně?