Jak se stát populární

V menším okruhu lidí se můžete stát populární osobou velice rychle. Stačí třeba cestou z práce najet autem na pařez a to nemusí nutně znamenat, že se vracíte teréňákem oklikou přes vykácený les. Otázkou ovšem zůstává, jestli vzniklou popularitu oceníte.

Dneska se mi podařilo velmi zdařile zazmatkovat před začátkem rehabilitačního cvičení. Nevím proč, čerstvý ranní výkon mi vynořil z paměti vzpomínku na jiný velice zdařilý, přímo oskarový zmatkařský výstup.

Tenkrát napadl při dopolední přeháňce vydatný těžký jarní sníh a kupodivu vydržel až do odpoledne. Odcházela jsem ze školy a hlavu jsem měla plnou myšlenek na domácí odpolední povinnosti. Parkovala jsem jako vždycky na trávníku za školou. Umolousaná tráva byla dokonale schovaná pod neporušenou vrstvou sněhu. Až příliš dokonale, jak jsem měla vzápětí zjistit.

Sedla jsem do auta, myšlenkami stále mimo, nastartovala, a když jsem se rozhlédla po té bílé ploše, rozhodla jsem se, že nebudu couvat jako obvykle, ale projedu obloukem dopředu. Proč? Asi nějaký myšlenkový zkrat. Rozjela jsem se a …po metru jsem stála na místě. Přidala jsem plyn, motor se rozeřval… a auto nic. Nepohnulo se ani o kousek.

Vysoukala jsem se ven. Proč se auto urputně brání pohybu vpřed jsem zjistila okamžitě. Podařilo se mi najet na pařez! A že jsem holka šikovná, trefila jsem se přesně doprostřed mezi přední kola a auto na něj krásně usadila. Pařez byl seříznutý šikmo a můj směr jízdy šikminu přesně kopíroval.

Stála jsem tam, nevěřícně zírala na svoje dílo a rozhodovala se, jestli se mám smát nebo začít brečet. Pochopitelně, že jsem věděla, že tam ten pařez je. Zbyl z kaštanu, u kterého jsem parkovala už několikátý rok. Každý podzim jsme tam s dětmi sbírali kaštánky na tvoření do pracovky. Vůbec jsem nechápala, jak mi mohl vypadnout z paměti. Asi, že byl dokonale zamaskovaný tím sněhem.

Sundat auto nešlo, nezbývalo mi nic jiného než zavolat do místního družstva, rozechvělým hlasem vysvětlit problém a požádat o pomoc silného muže s ještě silnějším traktorem. Jak jsem byla šťastná, že nemůžu vidět pobavené reakce na druhé straně telefonní linky. No, jó! Ženská! Ženská a auto!

Pan traktorista se dostavil rychle, i se strojem. Koutky mu cukaly, ale snažil se tvářit neutrálně. Obhlídl situaci. Zahákl řetězy. Vydal potřebné instrukce a opatrně se rozjel. Traktor zafrkal a auto se pomalu sesunulo z pařezu. Na můj dotaz, co jsem dlužná, mávl rukou. Myslím, že tu legraci mu nic nemohlo vynahradit.

Druhý den jsem šla po vesnici. Jarní polní práce byly v plném proudu, míjela mě spousta zemědělské techniky, všichni řidiči se na mě potutelně usmívali a mávali mi vesele na pozdrav. Tolika mužných úsměvů jsem si během jednoho dne snad ještě nikdy neužila.

Pařez zmizel do týdne, starosta ho nechal vykopat. Asi pro jistotu.

Pařezovné jako poděkování za poskytnutou pomoc, představovalo už jenom sladkou tečku na závěr.