„Holky, až budeme starý a nebudeme se moct o sebe postarat, nejlepší řešení je položit hlavu na koleje.“ Zahájila náš sedánek Ema. Holky jsou padesátnice, a protože už slyšely a zažily všelicos, počkaly si na pokračování.
Ema má tetu v domově pro seniory. Chodí ji pravidelně navštěvovat a každá návštěva pro ni představuje menší trauma. Zuří nad úrovní péče, které se tetě dostává, ale zuří tiše, do sebe. Luxus hlasitého uvolnění napětí pořádným vynadáváním se si pro jistotu dopřeje až mimo zdi a uši ústavu. Ema rozhodně není uťápnutá ženuška, která by se neuměla ozvat a nechala po sobě šlapat. Naopak je rázná a víc než schopná ohlídat si svá práva. Brzdí se a ovládá jenom kvůli ohledům vůči tetě.
Pobyt v domově seniorů byl pro obě vyústěním bezvýchodné situace. Nejásala nad ním ani jedna z nich, ale přijaly, protože jiné řešení nebylo možné. Zdravotní stav tety se zhoršil natolik, že už nebyla schopná se o sebe postarat. Dokud to šlo, jezdila Ema pravidelně tetu navštěvovat. Nakoupila, uklidila, přivezla vyprané prádlo. Potom přišel úraz a po něm už bylo všechno jinak.
Domov seniorů je moderní, světlý, prostorný, s krásnými pokoji, které poskytují dostatek pohodlí a soukromí. Podle informačních materiálů a nástěnek mají obyvatelé dostatek společenských a zájmových aktivit, pečuje o ně vzdělaný a ochotný personál a štěstí zde rozhazují lopatičkou po kilech. Co se vlastně Emě nelíbí?
Možná zdání klame, ale spíš se v tomto případě nemýlí. Emě se zdá, že v uvedeném úžasném zařízení mají dvě kategorie klientů. Těch, co ještě můžou, a těch, co už nemůžou. Ta druhá skupina má tak nějak smůlu a na pozlátko nedosáhne.
A pak se může lehce stát:
Narozeniny jsou událostí, která zasluhuje pozornost a slávu dopřávanou každému ve společenské místnosti za spoluúčasti ostatních obyvatel. „Jé, paní, vy jste měla narozeniny. My na vás zapomněli.“ Co říct? Jak zareagovat na upřímná slova pracovnice?
Teta je psychicky v pořádku a jedná se o velmi společenskou paní. Karnevalového veselí ji ale raději ušetříme. Museli bychom ji totiž přemístit na vozík a do prostor, kde řádí masky, převézt.
Oblíbeným ovocem zdejšího zařízení jsou jablka. Nic proti jablkům, jsou zdravá a chutná, jako bonus upravují trávení a teta je má velmi ráda, ale nepokouše je, potřebuje je nastrouhat. Ema na to personál už opakovaně upozorňovala. A přesto při další návštěvě opět znovu posbírá celá jablka, aby z nich doma tetě na příště připravila kompot.
Maličkosti? Prkotiny? Pocit bezmoci může ubíjet k nesnesení a s postupnou ztrátou důstojnosti se může postupně ztrácet i její majitel. Už tak je někdy stáří těžké, proč přidávat zbytečně další závaží?
Ema mlčí a zuří, myslí si, že za odevzdaný důchod a osmitisícový příspěvek na péči by si teta zasloužila lepší zacházení, ale zasáhnout se bojí. Bojí se zloby a malosti personálu. Bojí se, že by mohlo být mnohem hůř. Cítí se bezmocná.
Hlavu na koleje jako řešení bezmoci ve stáří. Proč se tomu žádná z nás nediví?
