Fénovaný stromek

Člověk bez fantazie vánoční stromek koupí, tvůrčí jedinec ho vytvoří, bylo odjakživa vánočně stromkové heslo v naší rodině. A v rohu pokoje nám občas postávaly velmi zajímavé exempláře.  

Letos se nám v koutě pyšně rozpíná značně nepravidelné smrkové koště. Potřebovali jsme zakrátit smrk před domem. Čekali jsme, až se sejde ta správná pracovní četa, která náročnou práci zvládne. Času do Vánoc dost. S čím jsme nepočítali, bylo náledí a vydatná námraza. Nerozmrzalo a nerozmrzalo. Vidina převráceného nestabilního žebříku a chirurgické ambulance kroužila příliš blízko a zvyšovala patřičně napětí. Nakonec se akce zdařila téměř na poslední chvíli v pozdním štědrodenním odpoledni. Kupodivu jediný úraz utrpěl ten nebohý strom – přišel při pádu z výšky o špičku. Po hodinovém pobytu ve vaně na sucho  a rozpuštění centimetrové námrazy za pomocí fénu se mohl konečně uvelebit v pokoji a oblažit nás lesní vůní vodové ondulace.

Krásně rostlý vánoční strom jsme měli za dvacet let asi třikrát, vždycky spíš tak nějak omylem. Asi ve mně v tomhle směru velice silně převažují geny mého dědečka, kolářského mistra. Dřevo bylo jeho milovaným pracovním materiálem. Bohužel jsem nepodědila dědovu šikovnost, ale aspoň mi předal tu lásku ke dřevu, jeho vůni a kresbě a stromům vůbec.

Každý rok na Štědrý den odcházel děda brzo ráno do lesa pro stromeček. Vracel se s nejistým úsměvem a rozhodně před babičku postavil toho největšího chudáčka z celého lesa. Omyl byl spolehlivě vyloučen. Nedokázal totiž uříznout krásně rostlý stromek s dobrou budoucností. Vždycky vybíral tak dlouho, až narazil na něco, co stejně nemělo šanci dorůst do dospělosti. Přesvědčoval babičku, že je zbytečné, aby pro několik dnů pochybné parády obětoval pěkného rovného šviháka.

Přestože máma dědův způsob výběru nepřevzala a vánoční stromky u nás doma bývaly vybírány a kupovány podle krásy a rovného růstu, u mě dědova filozofie zvítězila. Nechodila jsem řezat loupeživě do lesa, vyvazovali jsme větve z borovice, která stejně potřebovala prořezat. Tak se pravidelně prořezávala právě na Vánoce. Za pomoci přidrátování a zasazování větví do navrtaných děr se nám občas povedla zajímavá instalace opravdu vzdáleně připomínající stromek, ale většinou nebylo moc těžké identifikovat větev na stojato. Ale tento způsob trávení předvánoční noci začal časem patřit k našemu pravidelnému předvánočnímu rituálu, kterého jsme se tvrdohlavě nechtěli vzdát. Rádi jsme usínali upatlaní od smůly a s vůní jehličí ve vlasech.

Překvapující proto bylo, když u nás v obýváku jednou naprosto nečekaně trůnila skoro třímetrová rozložitá, krásně rostlá vánoční jedle. Stalo se tak asi před pěti lety. A změnu zaznamenali naprosto všichni příchozí.

Potkaly jsme se s tou jedlí, když jsem jela do práce. Ležela opuštěná na silnici, málem jsem ji přejela. Vylezla jsem z auta a podezřívavě jsem prohlížela okolní ledové pláně, jestli někde nečíhá televizní štáb se skrytou kamerou. Nikde se neobjevila ani zaječí packa, všude bylo naprosto mrtvo, jenom vítr fičel na krtincích. Stromek jsem nacpala do auta a šťastně dopravila domů. Aspoň jednou jsme zdobili stromeček jako normální rodina. Voněl a vypadal opravdu nádherně.

Ale další rok jsme se vrátili k prověřeným zvykům, nebyl důvod je měnit. Vlastně je úplně jedno, jaký má kdo stromeček, protože stejně je nejdůležitější, kdo se sejde okolo něj. Možná právě proto nám bylo u těch našich větvostromků vždycky tak dobře.