Miluji cestování vlakem. Za cenu obyčejného jízdného se toho nabízí neuvěřitelně mnoho. Vlastně mě překvapuje, že jízdu vlakem nemá v nabídce žádná zážitková agentura. Nebo má?
Lze se nechat překvapit, že jízdní řád může být občas i pravdivý, být součástí sociologického průniku do společnosti, zažít setkání, dobrodružství, adrenalin, když netušíte, co se vlastně děje…
Vyjela jsem si minulý týden vlakem do divadla z našeho městečka, vzdáleného od Brna 40 km. Motoráček odjížděl přesně podle jízdního řádu v 16.13, cesta příjemně ubíhala do okamžiku, kdy jsme s prudkým cuknutím zastavili nějakých dvacet metrů před zastávkou v polích, bylo zhruba 16.50. Pomyslela jsem si, že asi přes koleje přebíhala zmatená srna nebo zpozdivší se cestující.
Nejdříve se nic nedělo.
Po pěti minutách prošel kolem beze slova průvodčí, osahal záchrannou brzdu a pokračoval do dalšího vagónu. Za chvíli se opět mlčky vracel dopředu.
A opět se nic nedělo.
Po čtvrt hodině opět prochází mlčící průvodčí vagónem.
Na můj dotaz: „Pojedeme?“
Odpovídá: „Možná.“
A bylo to tady! Dobrodružství začalo!
Ale stále se nic nedělo.
Na krajinu se pomalu snáší soumrak a přechází v tmu, světla ve vlaku svítí tlumeně. Ticho ruší pouze tlumené telefonické hovory cestujících. Stojíme asi dvacet minut od Brna, ale klidně bychom mohli být někde uprostřed nehostinné pustiny, nemělo by to na nic vliv.
V 17.30 přichází průvodčí. Všichni jsme překvapeni, že ten dobrý muž je ještě stále s námi, a konečně se s námi podělí o nějakou informaci: „Přijede lokomotiva, která nás dotlačí do Střelic, tam vám řeknou, co bude dál.“
A opět se nic neděje.
Najednou se nečekaně dává souprava do pohybu, hodinky ukazují 17.45. Pomalu se pohybujeme vpřed.
Dojeli jsme do Střelic, divadelní představení právě začíná, je 18.00. Opět se objevuje průvodčí: „Tady si vystupte, pokračovat do Brna budete vlakem od Jihlavy nebo od Bránic, podle toho, co pojede.“
Vystupujeme na nádraží a v tichu čekáme. Nikdo o nás neprojeví ani špetku zájmu, jen lampy prozařují tmu. Vlak od Jihlavy, který vyjíždí o hodinu později než ten náš původní, nikde, už tu dávno měl být. Není a nebude. Stojí ve stanici v Tetčicích a vsadila bych se, že nebozí cestující nemají ani potuchy, proč tam vlastně trčí.
Najednou v 18.15 hlášení: „Cestující do Brna budou mimořádně přepraveni autobusy.“
Přemísťujeme se před budovu, tam stojí autobus, na náš dotaz řidič reaguje: „Do Brna vás můžu vzít, ale musím si zavolat.“
Zatím co volá, přijíždí druhý autobus.
Kde se vzal, tu se vzal, výpravčí. Rozmlouvá s řidiči, a pak rozhodne: „Běžte do jednoho autobusu, ať jste pohromadě.“
Startujeme a jedeme k Brnu. Druhý, úplně prázdný autobus, nás oddaně následuje. Poprvé od začátku události se v režii Českých drah cítím bezpečně a klidně. Kdyby se nám náš autobus snad rozsypal, můžeme přesednout do náhradního. Už dojedeme!
Na páté nástupiště přijíždíme přesně v 18.43.
Vzdálenost 40 kilometrů zvládly České dráhy za neuvěřitelné dvě hodiny a třicet minut. K cestujícím se všichni chovali jak ke stádu ovcí. Neslyšeli jsme slovo omluvy. Informace byly kusé a přicházely se značným zpožděním a byly nepřesné. Evidentní byl pouze nezvládnutý chaos. V postatě cestující nikoho nezajímali, všichni se soustředili na technické řešení problémů. Autobusy bylo evidentně možné přistavit, proč pro nás nemohl alespoň jeden dojet hned po zjištění závady, zřejmě ví pouze dopravce a ten to nikomu pro jistotu neřekne.
Z divadelního představení jsem viděla aspoň kousek prvního a celé druhé dějství. Naštěstí nenosí uvaděčky nádražáckou uniformu, takže mi umožnily vstup do hlediště i během představení. Nepochybuji o tom, že být to v režii Českých drah, stojím poslušně u šatny a čekám na přestávku.
A jestli příště zase pojedu vlakem? Rozhodně! Já jsem totiž taková dobrodružná povaha!
