Za všechno si prý můžeme sami...

Nejdříve jsem chtěla psat o tom, abychom nepodceňovali hrozbu velké koalice,  že Řápková je žena bez nervů a právnička na slovo vzatá, že voliči velkých stran si stejně nedají říci a můžou jim to říkat zleva, zprava, oni si  vedou svou. Prostě problém. A kde problémy, podle moudrosti starých Toltéků, začínájí? 

zdroj Moda.cz

„Představme si, že jsme časně ráno vstali plní chuti do života...šťastní a plní energie. U snídaně se pohádáme s partnerem a na povrch vyjde záplava emocí. Rozčílíme se a zlost nás připraví o spoustu osobní energie. Po hádce se cítíme vyčerpaní... jsme unavení... nemáme do ničeho chuť,“

Jako by nám viděli do kuchyně, co!

„Každého dne se probouzíme s jistým množstvím duševní, emocionální a fyzické energie, kterou v průběhu dne vyčerpáme. Dovolíme-li, aby nás emoce připravily o energii, nezbude nám žádná na změnu našeho života nebo na rozdávání“.

A proč to děláme?

„Způsob, jímž vidíme svět, závisí na emocích, které pociťujeme. Když máme zlost, je vše okolo nás špatné..., svádíme vinu na všechno, včetně počasí... Možná se cítíme zranitelní a máme potřebu se chránit proto, že nevíme, zda nás teď někdo nenapadne. Ničemu a nikomu kolem nedůvěřujeme. Důvodem je, že se na svět díváme očima strachu...!

Kde se ten strach bere?

„... symptomy jsou všechny emoce, kterými lidé strádají: hněv, nenávist, smutek, závist a zrada. Když je strach příliš veliký, rozumná mysl se začíná hroutit... Chorobné chování nastává, když je mysl tak vyděšená a rány tak bolestivé, že se zdá být lepší přerušit kontakt s vnějším světem.“

Chorobné chování je zavírat se doma?

„... představme si, že je lidská mysl stejná jako naše kůže. Dotkneme se zdravé kůže a je to báječný pocit....A teď si představme, že máme nějakou řeznou ránu a ta se zanítila. Dotkneme-li se jí, bude to bolet...všichni mají takové zanícené rány. Nemohou se navzájem dotýkat, protože je to bolí. Jak bychom se k sobě navzájem chovali, kdyby tomu tak skutečně bylo? Kvůli bolesti bychom se nedokázali ani obejmout...“

Proto se lidé neobjímají?

„...Lidská mysl se podobá takové zanícené ráně. Každý člověk má emocionální tělo pokryté zanícenými ranami... je nakažená emocionálním jedem (nenávist, zlost, závist a smutek). Nespravedlivý čin otevře ránu v mysli a my reagujeme emocionálním jedem, protože máme názor na to, co je spravedlivé a co ne.... každý pokládá zraněnou mysl za normální....Ale není to normální!“

No jo, ale co s tím?

Dokážeme-li pokládat stav mysli za nemoc, zjistíme, že existuje i léčba... Nejprve potřebujeme pravdu, jíž bychom otevřely emocionální rány, aby jed vyšel ven a rány se mohly zahojit... Musíme odpustit těm, o kterých se domníváme, že nám ublížili...“

Odpustit i neřádům, kteří nám ublížili?

„Odpuštění je jedinou cestou k léčbě... nikoliv proto, že by si odpuštění zasluhovali, ale proto, že se máme natolik rádi, že nechceme nadále platit za nespravedlnost (trápit se tím)....stačí prohlásit: „Už toho mám dost! Už nehodlám být nadále velkým Soudcem, který se staví proti mně....Už nehodlám být obětí!... Nejprve musíme odpustit... rodičům, bratrům, sestrám, přátelům a Bohu.“

Bohu? A co ateisté?

„...jakmile odpustíme Bohu (ateisté tomu, co je nad námi), můžeme odpustit i sami sobě. Jakmile odpustíme sami sobě, zmizí z naší mysli sebeodmítání: Objeví se sebepřijímání a sebeláska zesílí natolik, že se nakonec začneme přijímat takoví, jací jsme. To je počátek svobodného člověka. Klíčem k němu je odpuštění.“

Jak poznáme, že jsme odpustili?

„...to poznáme tak, že když toho člověka uvidíme či uslyšíme jeho jméno, nepocítíme vůči němu žádnou emocionální reakci. Když se někdo dotkne naší dříve bolavé rány, a ono to už nebolí, pak víme, že jsme doopravdy odpustili.“

Myslet si, že jsme odpustili, a doopravdy odpustit, v tom je ale rozdíl?

„Pravda je jako skalpel. Je bolestivá, protože otvírá všechny rány, které jsou zakryté lžemi, aby se mohly zahojit... jakmile již nemáme žádné rány ani jed, nepotřebujeme si už nic nalhávat... bez bolesti se můžeme dotýkat zdravé mysli stejně jako zdravé kůže. Když je mysl čistá, je příjemné se jí dotýkat...“

Z knihy Čtyři dohody (moudrosti starých Toltéků) od Miguela Ruize.

Kdo dočetl až sem může namítnout, že "tohle" nemá s morálkou a stavem naší země nic společného. Jenže ono,  přátelé, souvisí všechno se vším...