Vzpomínání na ráj kde nepršelo...

Ráj zůstane rájem, který si každý představuje jinak... Na to jsem si vzpomněla, když jeden z mých vnoučků odmítal cizokrajné dovolené s rodiči a trval na tom, že bude trávit prázdniny se mnou na chalupě...

foto: domácí archiv

Mně a čtyřem sourozencům dávali vždy učitelé vysvědčení o týden dřív. Věděli, že odjíždíme s maminkou na dva měsíce na chatu, vzdálenou sedmdesát kilometrů. A to byla tehdy nějaká dálka! A cestování na celý den.

Když vlak konečně dojel do Velkého Meziříčí, čekal nás na nádraží s koníkem Ferdou a žebřiňákem starý pan Vrška. Nalodili jsme zavazadla i sebe a byl nás plný vůz. Koník zabral a nám se srdíčka zatetelila.

Naše mysl letěla napřed ke břehům řeky Oslavy. Do míst  pátera Demla, jak jsme říkali spisovateli a básníkovi, rodinnému příteli Jakubu Demlovi.

Za řekou se táhl hluboký, smrkový les, stoupající prudce do kopce. Vzadu za chatou se rozprostíral les borový. Suchý, světlý, plný netřesků a borových šišek. Vedle nás, za paloukem, bublal potůček, sloužící nám jako koupelna.

Kola vozu cvakala o kameny, pan Vrška na kozlíku podřimoval, větřík čechral vlasy a nikdo, kromě nás dětí, nikam nespěchal. Po příkopech rostly lesní jahody, které jsme si stačily nasbírat a zase naskočit zpátky na vůz, protože koník taky nespěchal a občas na mezi si něco ukousl.

Po dvou hodninách cesty sjel vůz ze silnice a kodrcal se dál kamenitou cestou podél řeky, kolem papírny, přes dvůr mlýna s klapajícím vodním kolem, pak luční cestou kolem chat. To bylo vítání a překotných sdělení mezi námi a chataři! Vždyť jsme se celých deset měsíců neviděli! My děti jsme se ale nemohly dočkat až uvidíme kousek střechy, potom komín, a pak naši milovanou chatu, chráněnou větvemi vysoké borovice...

Náš ráj neměl ani elektřinu, ani vodu, slamníky byly nacpané senem, podlaha prkenná, pár kousků nábytku, v kuchyni sporáček na dřevo. A to byl zase ráj maminky. Hned postavila na kamna veliký hrnec s vodou a za chvíli jsme se všichni pustili do úklidu. To bylo drhnutí, cídění, všechno se muselo třpytit voňavou čistotou. Teprve potom pro nás děti nastal ten pravý prázdninový ráj.

Od rána do večera polonahé, koupání v řece, skákání do kupek sena, hry na vojáky, snědá tělíčka se objevila doma jen když v žaludku hlady kručelo

„Čím ty děti natíráte, že jsou tak krásně opálené,“ ptaly se kolemjdoucí paničky, vedoucí své jedináčky za ruku.

„Ničím,“ odpovídaly jsme sborově za maminku a smály se, že se někdo může tak hloupě ptát. Taky nám připadalo hloupé, když se paničky ptaly „čím ty děti krmíte, že jsou tak pěkné?“ Protože my jsme jedly všechno, vždycky a všude.

Na to vše jsem si vzpomněla, když jeden z mých vnoučků odmítal cizokrajné dovolené s rodiči a trval na tom, že bude trávit prázdniny se mnou na chalupě.

„Řekni mu něco,“ bědovala dcera. „Taková nás čeká krásná dovolená!“

Co bych mu asi tak měla říkat? Vybral si prostě svůj ráj. A v ráji je stále, navzdory času,  vždycky

nejkrásněji...

Ukázka z "K ranní kávě s L.Č."