Tento příběh vytyčuje hranici, za kterou by se senoir nikdy neměl nechat zahnat.
zdroj: moda.cz
“Přes zimu bychom mohli bydlet ve tvém bytě,” řekla žena muži, který s ní žil v jejím domečku na vesnici.
“Hm,” bylo jí odpovědí.
“No a na jaře, až se nebude muset topit, můžeme zase ke zpátky mně,” dodala ulehčeně, že už nebude muset tahat dříví do kamen. Dál o stěhování nepadlo ani slovo.
Před zimou museli na honem do města k lékaři. Nestihli se za světla vrátit domů a a tak přespali v mužově městském bytě.
Když šla žena v noční košili do koupelny, zarachotily klíže v zámku a do bytu vrazil mužův potomek, žijící s rodinou ve vzdáleném městě.
“Co tady děláš?”, zeptala se žena překvapeně, držíc si u krku košili.
“Jedu domů!”, odpověděl.
“Táta ale neříkal, že by mu někdo měl přijet.”
“Co by komu říkal, když to nevěděl?”
“A proč to nevěděl?”
“No, vždyť přece jedu domů! Co má jako být?”
Co má jako byt? „Ale táta by přece měl vědět, že mu přijede návštěva. Co kdybychom zrovna byli...” nedořekla.
“Tak by táta souložil, no a co?“
„No a co?“, zůstala s pusou otevřenou. “Ale my jsme se rozhodli tady na stará kolena v zimě bydlet, topení už nás zmáhá...”, dodala jakoby na omluvu.
“Tak to v žádném případě,” ohradil se potomek. “Svolám celou rodinu! Tady bydlet nebudete!“
Žena se podívala na svého partnera a čekala, že věc uvede na pravou míru. Proč ale mlčí? Proč se ve vlastním bytě neohradí proti takovému chování? Nic. Byl jako zařezaný.
“Zbal si tu svou luxusní tašku, sedni do svýho luxusního auta a zmiz!”, řval potomek. Hozený polštář dopadl na ženinu hlavu.
Ještě jednou, než odešla se žena podívala po muži. Pořád mlčel.
V tu chvíli věděla, že jejich vztah skončil. Koupila si za poslední peníze vlastní byt a po nocích se ptá, co vlastně pro letitého partnera znamenala. I starý pán sedí ve svém bytě sám. Při čekáni na konec života mu dělá společnost samota a poslušné čekání až dveře bytu někdy rozrazí sobecký potomek...
