Můj tatínek měl svůj pravidelný ranní rituál. Vydatně se nasnídal, oholil, oblékl čistou košíli, pečlivě vykartáčovaný oblek a vyrazil mezi lidi. Nakoupil, stavil se pro noviny, hodil dopis do schránky a nakonec se stavil na kafíčko a kus řeči ve své oblíbené hospůdce.
zdroj.Moda.cz
Já jsem celá po něm. Po snídaní si taky skočím pro noviny, nakoupím, odešlu poštu a potom si u kafíčka popovídám s přáteli.
Na rozdíl od tatínka se ale na cestu nemusím ani oblékat, ani zalepovat obálky, ani kupovat noviny... Mně stačí otevřít interenet .
Kdyby mě tatínek viděl, jak v pyžamu a s natáčkami na hlavě virtuálně nakupuji, jak mi na mailem odeslaný dopis, do kterého jsem ještě přiložila před chvílí zhotovenou fotku, přijde odpověď třeba i z daleké ciziny během pár minut, dlouho by kroutil hlavou.
A to, prosím, nebyl žádný blbec. Jjinak by si ho jeho zaměstnavatel Baťa nevybral jako zástupce firmy v cizině. Jenže tatínek, už jako chlapec, si při čtení knížek Julia Verna nedovedl ani ve své nejbujnější fantazii představit létající stroje, lodě plující pod vodou a už vůbec ne, že by špetka výbušniny mohla zničit celý svět.
Živě si představuji jak by se zlobil, když například vysadí server a internet si ani nevrzne, že namísto abych se oblékla a skočila si vyřídit všechny pochůzky pěkně po svých, raději tupě čekám, až internet zase naskočí. Kdepak procházka po ránu!
Inu, pokrok...
Napsáno pro Moda,cz
