Když jsem dnes publikovala k obveselení čtenářů článeček "Taková hodná ženská"
zdroj Moda.cz
málem jsem byla obviněna ze lži.
Protože malé díte prý takhle neuvažuje. A to dokonce od třech čtenářů. Proč nevěřít že některé dítě je prostě jiné?
A zase, abych se nemusela opakovat:
"Když náš první vnouček jako půlroční mimino při přebalování zažvatlal "počanej jako doch" (přeloženo dcerou: mokrý jako střešní došek), neveřili jsme svým uším.
Když v jednom roce, při hraní na písku, drmolil anglická slovíčka, odposlouchaná z televizního klubu angličtiny, pomalu jsme svým uším věřit začali.
Když ve dvou letech odvyprávěl pohádku z knížky bez jediného přebreptu, napadlo nás, že máme zvláštní dítě.
Když v necelých třech letech poznával na dálku značky aut, včetně nákladních, na procházce pojmenoval každou kytku, brouka, zvíře, některé i latinským názvem, museli jsme uznat, že máme chytré dítě.
Když ve čtyřech letech zazpíval československou hymnu , včetně toho, že se rozplakal nad rozdělením dvou "chudinků" států, začali jsme mu říkat genius.
Proto když se nám narodil další vnouček čekali jsme totéž. Jenže malý ještě ve čtyřech letech šišlavě ráčkoval, každou básničku zmatlal, knížky mu sloužily coby stavebnice a po pár krocích procházky v lese prohlásil, že už les viděl, takže můžeme jít domů.
Měli jsme co dělat, abychom před mladými zkryli zděšení, že tohle dítě je přinejmenším opožděné, ne-li retardované. Další vnoučátka na tom nebyla o nic lépe.
Jak šel čas, náš genius ve škole procházel a zase vycházel všemi možnými kroužky, z nichž kromě hasičského nedokončil žádný, při maturitě málem propadl, na vysokou školu si odskakuje od hraní v kapele, přičemž se diví, že ho od zkoušky profesoři občas s gustem vyrazí.
Nedávno před námi prohlásil, že jestli ho profesoři svými otázkami zase naštvou, tak se studiem definitivně skončí a půjde raději zametat chodníky.
Zatímco "retardovná" vnoučata studují bez jakýchkoliv problémů, u "génia" nikdy nevíte jestli z něho vyroste Einstein či metař. S "retardou" zato máte jasno. Bude z něho normální člověk . "
Také je možno pochybovat o tomto záznamu. Ale mně to vážně nikdy nenapadlo:
"V roce 1770 vzal Leopold Mozart svého čtrnáctiletého syna Wolfganga do Sixtinské kaple v Římě na Allegriho Miserere. Toto hudební dílo bylo tak ceněno, že jej hudebníci nesměli nikomu poskytnout. O několik hodin později měl Mozartův otec v rukou notový zápis patnáctiminutového díla italského skladatele, který z poslechu pořídil jeho syn. Vydali se tedy do kaple znovu, aby záznam ověřili. Byl bezchybný."
Věřte či nevěřte. L.Č.
