Moji milí čtenáři. V pořadí třetí knížka se vyklubala na světlo světa a já si dovolím vám ji( i sebe) představit. Tak tady nás máte:
Autor Libuše Eiháková Ilustrace Marcela Weissová Vvdavatel Nakladatelství MezeraJ.K.Dvooák
Kdo a jaká jsem?
Dobře. Tady mně máte: Od mládí trpím depresemi, jsem zkrachovalá studentka, manželka a podle dcery asi i matka. Moje maminka mi říkala hajzlík, tatínek hodná holčičko. Děti a nejstarší vnuk, když byli malí, mi říkali Čičko. Bojím se myší a zákeřných lidí. Nemám ráda fanatiky, lháře a zbabělce. Mám ráda svoje sestry, děti a vnoučata, přestože mne dokáží rozžhavit doběla.
Svůj život bych rozdělila do čtyř částí s rodiči, dětmi, vnoučaty a se zvěří. Který byl či je lepší nelze říci. Ten s dětmi byl určitě nejtěžší. Byla jsem provdána za alkoholika, tím pádem lháře a podvodníka. Naštěstí z mého života zmizel.
Nyní žiji se svým člověkem Ladíkem a zvířátky na chalupě uprostřed kouzelné vysočinské přírody. Jsem s nimi šťastná.
Vaše Libuše Čiháková
O autorce
Libuše Čiháková, rozená Chmelařová, se narodila 26. 9. 1944 v Tasově na Moravě. Od roku 1950 žila v Krouně u Skutče. V roce 1962 se provdala za výtvarníka Jana Čiháka (později rozvedeni) a bydlela s ním v Hlinsku v Čechách. Narodila se jí dcera Lucie a syn Jan. Z Hlinska se rodina přestěhovala do rodiště Bohuslava Martinů – Poličky, kde v roce 1990 manželé společně založili soukromou prodejní Galerii Vysočina.
Od roku 1970 se L. Čiháková věnuje psaní fejetonů a drobných próz, z nichž řada vyšla v tisku a byla odvysílána v rozhlase. Povídka „Děda Myška“, v níž hlavní postavu ztvárnil herec František Filipovský, byla vyhlášena nejlepším bakalářským příspěvkem roku 1986. Tato povídka je součástí její knižní prvotiny „Indiskrétnosti“, která vyšla v roce 1994. O deset let později vyšla její druhá kniha „Páchám dobro“.
Poté, co odešla na zasloužený odpočinek, žije autorka na své chalupě na Vysočině.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ukázka z knížky:
Nádherně ubrečené Vánoce
Vánoce mi úzce souvisejí s maminkou. Ta dvě slova dohromady ve mně vyvolávají rozporuplnou nostalgii. Moje maminka se až do konce svého života cítila v naší zemi cizinkou a právě o Vánocích nejvíce tesknila po své rodině žijící ve Francii.
Od listopadu, kdy začínala péci cukroví, až do štědrovečerního bramborového salátu a kapřích řízků, zkrápěla vše horkými slzami. A já, snad abych neporušila tradici, to dělám taky. V tomto období i já na svoji maminku nejvíce vzpomínám.
Moje milovaná máma. Jak ta nás uměla rozbrečet! Když nám třeba přišla dát dobrou noc, nezapomněla ještě přidat něco jako "počkejte počkejte, vy zlobilové, až vám umřu. To potom budete, jako ten siroteček v písničce Osiřelo dítě prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat." To už se mně klepala brada a polykala jsem slzy, na rozdíl od mé sestry, které se zvědavostí rozsvítily oči.
"Vy moji chudáčci malý," dorazila situaci maminka, než nás něžně políbila na čelo. "Tak hezky spěte a nezlobte mne už." To jsem už řvala na celé kolo, protože jsem věděla, že nezlobit maminku je nemožné.
Do rána jsem pak ve snách bloudíla po hřitovech a ráno se skoro divila, že nemám ruce od hřbitovní hlíny. Sestra se budila vždy vyspalá do růžova a později podle přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu, v sadistických metodách maminky s gustem pokračovala. Upřímně řečeno, ani se moc nemusela snažit. Stačilo, aby nasadila tón písně „Osiřelo dítě“ a měla mne tam kde chtěla.
Při písmenu „óóóó“ jsem tuhla, při „ssss“ začala měnit barvu, a když s chtivou lačností přidávala další písmenka, to už jsem, bílá jako stěna, byla blízko buď mdlobám, nebo sestrovraždě. K té většinou blíž.
Proto ještě dnes jsem schopná se, kdybych se nedržela, při této písničce kdekoli a kdykoli rozbrečet. No a když se k tomu vzpomínání přidá vůně vanilky a jehličí, to teprve u nás nastávají ty pravé Vánoce. Naše nádherně ubrečené Vánoce.
