Začíná zima. Zima vysočinská. Závěje zatarasí cestu k naší samotě mnohdy na několik dní a z chalupy se stane nedobytná pevnost. Neprojede pošta, sanita...
Začínám balit. Kéž bych si vás mohla, stařečkové kočičí, vzít s sebou. Mám pro vás připravený pokojík. Jenže... Celý svůj život jste prožili uprostřed lesů. Zahrada plná zákoutí, chladivých stínů, prosluněných pelíšků. Nemám to srdce vás zavřít mezi čtyři stěny městského bytu. Co bych si tam si tam s vaším teskněním počala?
Matýsku a Černoušku. S potěšením pozoruji, jak s tělíčky propletenými oddychujete v měkkém pelíšku. Jeden druhému pomáháte, navzájem se umýváte. Správně, bráškové!
Mourinko a Rezečku, přivandrovalci milí. Jakou vy dokážete projevovat vděčnost svým zachráncům. Byli jste si nepřáteli, dnes spojenci. Když jsem vás poprvé našla v jednou pelíšku, nevěřila jsem svým očím. Vše zlé zapomenuto. Udělali jste nám radost..
Jen ty, moje milovaná Teričko, matko rodu, si tvrdě hájíš svou nadřazenost, kterou příroda velí. I za cenu samoty. Vzorně jsi ale vychovala svoje potomky. Třeba, až budeš nemohoucí, ti nebude vadit, když tě synové umyjí, zahřejí...
Spíte ve svých měkkých pelíšcích jako andělíčci. Připravila jsem vám dostatek všeho co potřebujete. Za pár dní se na vás přijedu podívat a doplnit zásoby. A tak až do jara.
Beru psa, kufry a naposledy se zadívám na místo, kde jsem se svými zvířátky prožila kus života. Krásného života.
Mějte se tady hezky, zvířátka moje milá. A na jaře zase budeme, dá-li Bůh, až do zimy zase spolu. Zatím na shledanou.
