Tuhle otázku si kladu denně. A to když ze syna vypadne něco, za co by zasloužil přinejmenším vynadat. A přitom to byl takový rozumný kluk...
Zdroj moda.cz-kresba Marcela Weissová
Když mi na otázku jak se má jeho paní tchyně odpoví, že neví, protože ona k nim nechodí, zeptám se: „Předpokládám ale, že ji navštěvujete.“
„Žena k rodičům chodí “, odsekne.
„Ty, poslyš, co se to s tebou děje? Takového tě neznám.“
„Nic se neděje. Jen mně poslední dobou jdou starý lidi na nervy!“
„Co se stalo? Vždyť ty jsi měl staré lidí vždy v úctě.“ Hlavou mi letí obrázek, jak ve věku asi patnácti let vedl pod paží svou babičku do kina a mlčky přešel poznámku kamarádů jakou si to nabalil „ kočku“.
„Ale mám je rád pořád. Jinak bych přece s kamarádem nejezdil do Důchoďáku je bavit...“
„Aha“, byla jsem doma. „Takže cizí starý lidi ti nevadí, ale ty v rodině ti jdou na nervy...“
„Jo“, přerušil mně. „Přece není normální, aby si důchodci nad hrobem kupovali drahý auta, když jejich děti se mají co ohánět...!“
„Co je komu potom co si starý lidi kupují nebo nekupují? Co měli, to v životě už udělali. Děti vychovali, do začátku jim pomohli.“ Přistihuji se, že mám ruce v bok. „Do kdy by, podle tebe, měli rodiče svoje děti podporovat?“
„Do smrti,“ vypadlo z něho a věřím, že svoje slova nemyslel doslova.
„To snad ne!“, zvýšila jsem hlas. „Snad by nakonec rodiče měli mladým ještě přenechat byt i s úsporami a zmizet někde v domovech důchodců!“
„A víš jak je tam starým lidem dobře? Petrův dědeček tam je a...“
„Jenže každý není Petrův dědeček! Každý nechce bydlet v ústavu! Lidi mají mít právo o svých životech rozhodovat až do svých konců...“
„A mladí zase mají mít právo na práci, aby si měli za co opatřit bydlení...“
V tom měl pravdu. Jenže to bychom se v rozhovoru dostali někam úplně jinam.
Mlčky jsme dopili čaj. Když jsem mu dávala pusu na rozloučenou, špitla jsem: “Nezapomeň, kluku, kdo tě vychoval“. To už ale bral schody po dvou a dělal, že moje slova neslyšel... Napsáno pro MěstoŽen
