Za starých časů bývalo zvykem, že se lidé na vesnici po večerech scházeli na tak zvaných táčkách. A aby ruce při tom povídání nestály, dralo se při nich třeba peří...
zdroj foto: moda.cz
Televize ani rádia tehdy nebyly a tak se při tom povídání semlelo páté přes deváté. Kdo umřel, kde straší, komu utekla žena, která „je zase v tom“ a jak zaručeně, bylinami či zaříkáváním, vyléčit různé nemoci.
Tuhle dobu si moc nepamatuji, jako malá jsem byla na táčkách jen jednou. Zato ráda vzpomínám na rodinné sešlosti u nás na chalupě.
To se nás o víkendech scházelo, spolu se psy a dětmi, na chalupě jedenáct. Kočky se těšily na psy, psi jeden na druhého a my dvounozí všichni na sebe.
„Holky",- snacha s dcerou se před odjezdem na chalupu vždycky domluvily co nakoupit a uvařit, aby „mamka neměla starosti“. A když s kastroly a pekáči vrazily do chalupy, nastal tanec.
Psi radostí metali kotrmelce, kočky mazaly co nejrychleji z jejich dosahu, aby vše pozorovaly z bezpečných úkrytu. Holky prostřely u praskajícího krbu a my, s plnými pusami, etika neetika, přemleli co se dalo.
Ty, kteří by v tuto chvíli cítili něco jako závist z příkladné rodinné idylky, mohu ulehčit přiznáním, že ty časy jsou pryč.
Změnila se doba, někteří členové rodiny se vyměnili, vnoučata dorostla, "americká výchova" a nové filosofické a náboženské vlivy vykonaly své.
Povídat si o problémech přišlo některým jako vozit „kolečka s hnojem“ do místnosti, převládl názor, že každý má svoji „karmu“ (myšleno osud), který si sám v minulých životech špatnými skutky způsobil, tudíž, si pomoc od druhých nezaslouží. Jinými slovy řečeno, "mám svých starostí dost, tak neobtěžuj ".
Život je krásný a pozitivní myšlení určitě přínosné. Ovšem vykřikovat, že od sebe musíme za každou cenu odhánět zlo (kdo určí co je a kdo je zlo?) zavání fanatismem. A rozděluje lidi. Je toto skutečně ten správný a pozitivní přínos pro lidsto? Napsáno pro MěstoŽen
P.S. Jak já se těším na pravnoučátka!
