Co všechno je člověk schopen z roztžitosti udělat, nad tím zůstáva rozum stát. Odvaha je to ale na sebe prásknout...
kresba Marcela Weissová-Moda.cz
„Jdu nakoupit,“ řekl muž a popadl tašku.
„Fajn,“ usmála jsem se. „Zatím uklidím.“
Když jsem chtěla zvednout ze země spadlý psí obojek, zachytila jsem řetízkem na krku o vysavač - a rup! - řetízek, silný jak vodítko na krávu, se válel na zemi.
. „Ten snad už nepřerveš ,“ zadoufala dcera, kyž mi ho před časem přivezla z Medžugorie.
Marně.
Ach jo! Zvedla jsem ho ze země současně s obojkem, když se rozlétly dveře.
„Představ si co se mi stalo,“ řekl udýchaně muž. „Jen na chvililinku jsem si postavil tašku s nákupem k hlavnímu vchodu, odskočil si do auta pro zapalovač, a když jsem se vrátil, byla taška v čudu.“
„No jo, no,“ řekla jsem duchaplně, s myšlenkou na všechny za léta přetrhané řetízky.
„Proč si, proboha, dáváš na krk psí obojek?“, ztuhl muž.
„Cože?“, zeptala jsem se přiblble a sáhla si na krk. Fakt. Já debil si připínala na krk psí obojek. I s vodítkem!
Naštěstí nečekal na odpověď a jako osvícený vyběhl z bytu .Chystala jsem se ho přesvědčit, že psí obojky na krku zrovna letí, když se znovu objevil ve dveřích. I s „ukradenou“ taškou.
„A sakra!“, zvědavost mi koukala z očí.
„Až ti budu vypravovat, kde jsem ji našel...!“ Nevěřícně kroutil očima i hlavou a rukama mával jakoby odháněl mouchy
V tu ránu jsem zapomněla na svou debilitu a škodolibě se těšila na tu jeho.
Nezklamal. Tašku si z roztržitosti odložil ke v chodu do sousedního paneláku.
Hezký den přeje L.Č.
