„Tak si představte,“ řekla známá, když jsem jí otevřela, „že jsem tu vaši poslední knížku „spořádala“ za jeden večer.“ „Celou?“...
zdroj. moda.cz
„Celou! A ani nevíte, jak jste mi osladila život. „Nate,“ strkala mi do ruky bonboniéru, „taky si ho oslaďte.“
Chvilku jsme se ve dveřích o bonboniérou přetahovaly, nakonec jsem si ji vzala. Přijdou mladí, řekla jsem si, nabídnu jim. Jenže...
Od té chvíle jsem nemohla na nic jiného, než na tu zpropadenou čokoládu, myslet. První, a zaručeně poslední bonbon, jsem slastně povalovala na jazyku dlouho. Druhý mi už tak dlouho nevydržel a ty další jsem konzumovala, jako kdybych to měla úkolem. Když jsem se pak podívala do krabice, zbývalo v ní přesně tolik bonbonů, kolik mám potomků. No jo no, každému alespoň jeden. Bonboniéru jsem sice zavřela, ale...
Dcera mne poslední dobou rozčiluje náboženským fanatismem, tak nic! Bonbon pro ni zmizel v puse. Syn zase řečmi o tom, jak je starým lidem v domově důchodců dobře. To víš že jo! Vypořádávám se s další čokoládou. A vnoučci?
Ten nejstarší na mou radu, že by měl být solidární, mně slušně poslal do pravěku, mladší kouří marihuanu a přesvědčuje okolí, že škodí méně než cigarety. Trouba! Taky nic, hošánci.
Zbývají dva poslední vnoučkové. Ti si zaslouží víc než sladkost, broučci malí. Z krabice na mne trapně civí zbylé bonbony. No jo, ale co když se mne zeptají, kdo snědl ty ostatní? Říci jim pravdu? Ani náhodou!Prázdná krabice letí do odpaďáku.
Když jsem zase potkala dárkyni bonboniéry a pochlubila se jí, že jsem bonboniéru taky spořádala celou, jen řekla „když celou, tak celou“ a obě jsme se rezesmály.
Napsáno pro MěstoŽen
