kresba Marcela Weissová
Měla jsem tehdy velké bolesti zad. Poslali mne do okresní nemocnice ke specialistovi. Tam mě prohlédli, na utišení bolesti píchli injekci a doporučili denně rehabilitaci. Na mou otázku, zda mohu po té injekci řídit auto, odpověděl lékař kladně. Nezeptal se už ale, zda pravidelně beru i nějaké jiné léky. A to měl!
Po injekci mé bolesti povolily a já si během cesty domů v dobré náladě pustila autorádio. Jenže ta hudba co hráli! Naklonila jsem se tedy k palubní desce abych přeladila stanici, a v tom se to stalo. Místo po asfaltu najednou projíždím savanou. Dvě kola na krajnici, dvě v příkopě, auto nakloněné jak loď před potopením. Hlavou mi letěli policajti, požárníci s jeřábem, sanitka se zdravotníky a taky ostuda. Nic takového! Stočím volant prudce doleva, plyn přišlápnu až k podlaze a pro jistotu zavřu oči. A světe div se, jsem zpátky na silnici. Jako bych z ní nikdy nesjela. Nikde ani živáčka. Bez ohlédnutí upaluji z místa činu. Auto se zdálo být v pořádku, já také, tak co. Zařekla jsem se, že o této příhodě nikomu neřeknu. Ani doma.
Když jsem dorazila na chalupu, už mě čekal obvyklý vítací výbor - kočky, pes i muž. Zvěř se na mne radostně sápala, ne tak muž. Ten, sehnutý až k zemi, ostřížím zrakem slídil kolem předku auta a já tušila, co bude následovat. „Mohla bys mně, panenko (tak mi říká vždy, když by mě nejraději zabil), vysvětlit, co dělají ty drny pod předkem auta?“ A bylo to.
Když jsem druhý den jela na rehabilitaci, v místech, kde jsem si den před tím „zblízka prohlížela příkop“ jsem trochu přibrzdila. Patníky, ležící podél příkopu jako kuželky, mlčky žalovaly. No bože! Umělohmotné patníky! Silničáři můžou být rádi, že se nerozbily, nebo že je okolo jedoucí neposbírali a neudělali si z nich doma poštovní schránky...
Ukazka z Moje zvěř, ja a ti druzí"
http://libusecihakova.blog.idnes.cz/c/73416/Moje-zver-ja-a-ti-druzi.html#t2
