"Moc mi chybi Vase "pohlazeni", napiste zase neco krasneho a lidskeho v teto dobe plne hnusu, moc Vam dekuji za Vas optimismus", čtu v dnešním mailu. Bohužel nenapíšu. Zatím. Nejde mi to, v té době "plné hnusu". Snad příště. Možná...
kresba Marcela Weissová KAVKA
"Tak vy si jdete pro ten šicí stroj?", vítá mě prodavač hned ve dveřích a usmívá se na mne. Bezděky kývnu.
"Okamžíček, malý okamžíček," zašveholí a zmizí za závěsem. Ale moment, zarážím se. Jak on může vědět, že zrovna já už skoro rok sháním šicí stroj? Vždyt mě nezná. Že si mě s někým spletl! A zase v tom budu nevinně, jako před léty, když jsem kamarádovi prodal ochočenou kavku a cestou ze školy hned peníze utratil. Kavka však přiletěla večer zpátky. Než jsem ji stačil vrátit, přišel si pro ni kamarád sám. Podezíravě se na mne podíval a strčil kavku za kabát.
Večer přiletěla znovu. Sedl jsem na kolo a jel ji vrátit.
"Pěkně sis ji vycvičil," přivítal mne. "Kolipakrát jsi ji tak už prodal?"
"To není pravda," ohradil jsem se dotčeně. "Nevěděl jsem, že mě má tak ráda. Kdybych mel ještě ty peníze, vzal bych si ji zpátky." Ale peníze, bohužel, nebyly.
Večer kavka přiletěla zase. Radostně zakrákala a snesla se mi rovnou na hlavu. To už jsem se rozčílil. Popadl jsem nůžky a přistřihl jí křídla. "Já tě naučím!" Strčil jsem ji do tašky a jel ji vrátit.
"Ted už ti neuletí," ujišťoval jsem kamaráda. "Než jí křídla dorostou, zvykne si."
"Jen aby. Kdoví cos ji zase naučil, vyčuránku!" Hluboce jsem se urazil. "Nepřiletí už. To ti slibuji!"
Ten večer kavka opravdu nepřiletěla. Ten večer přišla. Vrávoravým krokem námořníka si to vykračovala po mostě a když mě viděla, zvesela zakrákala. Myslel jsem, že omdlím. Nemělo ani cenu ji vracet. Zase by se vrátila. Pro kamaráda jsem už definitivně zůstal vyčuránkem ...
"Tak, tady je ten šicí stroj," vytrhl mě prodavač z exkurze do dětství. "Ještě záruční lísteček, prodejka," rozplýval se, "a pozdravujte slečnu dceru."
S rukou na klice jsem strnul. A je to tady. "Ale já nemám žádnou dceru!" Ted pro změnu ztuhnul zase prodavač.
'Vy nejste ředitel Černý?"
"Ne a nikdy jsem nebyl. Jmenuji se Kovanda." Zrudl. "Proč jste to, člověče, neřekl hned?"
"Neptal jste se. Ptal jste se jen, jestli si jdu pro ten šicí stroj. A pro ten já si opravdu Šel. Chodím sem už celý rok."
"Člověče, vy jste..."
Zavřel jsem rychle dveře. Podvodník, nebo vyčuránek, co na tom, co chtěl říci. . , Od té příhody s kavkou jsem si na takovéto výrazy zvykl, protože podobných příhod bylo v minulosti bezpočet. A vždycky jsem k tomu přišel jako slepý k houslím . ..
Ukázka z "Idiskrétnosti"
