Když přihraju normálně, obránce může snáz odhadnout dráhu letu míče a zastavit ho. Jestliže kopnu šajtlí, balon letí obloukem. Bek se na to ani nemůže připravit... Není to ale zas tak jednoduchá věc, dá se takhle hrát jen na dobrém trávníku, v blátě dost těžko.“ Tomáš Rosický
zdroj foto. Moda.cz
Moje známá má pětiletého vnoučka Josífka, kterému příroda dala do vínku nožičku trochu zatočenou dovnitř, takže, aniž by chtěl, kope při fotbalu tak zvanou „šajtlí“.
A snad proto se mu při hře tak dařilo, že byl přeřazen do družstva vybraného pro zápas v Praze. Seznam hráčů, kterým se dostalo té cti, dostali hráči domů.
Josífek celý rozradostnělý se doma seznamem chlubil. Jenže maminka ne a ne tam jeho jméno najít.
„Tady,“ ťukal Pepík netrpělivě do papíru. „Tady někde nahoře je moje jméno,“ skoro se zlobil.
„Ale v seznamu je zapsaný jen jeden Josef a to Josef Šajtle. Jiného tu vážně nevidím.“
Po maminčině telefonátu trenérovi se vše vysvětlilo. Ten si při psaní seznamu nevzpomněl na příjmení nového hráče a tak si ho zapsal pod způsobem jeho hraní.
A aby toho nebylo málo, trenér výběrového družstva, jak vyšlo později najevo, si také nevzpomněl na Josífkovo příjmení, proto si malého černovlasého na ježka ostříhaného chlapečka zase zapsal jako „Pepu Krtka“.
A tak Josífkovi obě přezdívky zůstaly. Na Šajtleho je dokonce hrdý. Vždyť tak přece kope i Tomáš Rosický!
Každé jméno, když se řekne pěkně, je hezké. Opatrujte se. L. Č.
napsáno pro Moda.cz
