K nedělní kávě: Až příjde můj čas

přeji si ležet se všemi svými zvířátky v naší zahradě pod javorem Odpočívá tam už kočka Křivulka a pes Bertík I. Později tam přibude Bertík II., kočky Tereza, Matýsek a Černoušek i adoptivní kočičí sourozenci Rezek a Mourinka...

zdoj-domácí archiv

Každý člověk má někde svoje kořeny, i když je třeba nepociťuje. Já ty svoje mám na své chalupě, právě pod tím javorem.

Cítím je ve vlhké zemi provoněné trouchnivějícím listím, jejíž kořeněná vůně mě provází všude. Dotýkám se jimi svých prapředků i budoucích pokolení.

K té rodné hroudě mě to táhne čím dál více. Nejen z dovolenkových pobytů, ale i z městského bytu, kam se občas uchýlím.

Moje srdce bije pro tento kousek země a u něho, doufám, i dobije...

Kdyby někdo potom chtěl to moje srdce někam přenést, tak by ho nejspíš nenašel. Dočista jsem ho rozdala

Jenže ono to lidské srdce je nějaké zázračné. Vejde se prý do něho celý svět i s osudy jeho obyvatel.

A čím víc lásky prý člověk dává, tím je jeho srdce větší.

Nejspíš tohle všechno vědí moje zvířátka. Sotva ráno vstanu, zahrnou mě takovou láskou, až se z ní zalykám.

A já jim na oplátku každému vyprávím jak jsem ráda, že je mám a jak se o ně budu starat až do smrti nejdelší. A ona by mě za to samou láskou „sežrala“.

Ať potom někdo řekne, že nám zvířata nerozumí!

Úryvek z „Moje zvěř, já a ti druzí“

PS: Hezkou neděli všem čtenářům. L.Č.