"Babi, nedala bys mně padesátku?", zeptal se mě náš prvňáček.
"Nedala,"
odpovím pohotově. "Ale můžeš si ji vydělat. Pomůžeš dědovi s dřívím." A
protože znám našeho profesionálního nemakače, pouštím jeho otázku z
hlavy.
"Tak jo," překvapí mně. "Ale musela bys mi ji dát předem."
Vzdychnu, protože vím, jak takhle půjčka dopadne. Ale peníze mu dávám.
Za chvíli se vrací s obrázkem koně.
"Ten je, vid? Teď ho právě sousedka domalovala. A za padesátku to je skoro zadarmo."
archiv „No uvidíme jak budeš mluvit, až si tu padesátku budeš odpracovávat."
První košík dřeva přinesl s úsměvem, druhý už s vzdycháním, třetí košík zůstal na cestě a kluk nikde. Z dálky však slyším jeho hlaholení a úryvky anekdot, kterými baví vděčnou sousedku. S povzdechem odnáším košík a u večeře se do kluka pustím.
"Ty jsi nejdražší pracant na světě. Pět minut za padesát korun. Šest set korun za hodinu! Tak takhle by to nešlo." Ale šlo.
Druhý den ho bolela ruka, potom noha a nakonec břicho. A na to mě málem dostal. Vařím mu čaj se slivovicí, osvědčený to lék naší babičky. Mlaskavě jej vypije a růžový jako pivoňka, s korálkově lesklýma očima, doporučuje:
"Kdybys mi uvařila ještě jeden takový čaj, tak to bych už úplné zdravý."
"Tak hele," došlo mi to. "Seber košík a pakuj se na dříví."
Košík sebral, ale dříví nedonesl.
"Máma je tady, brácha je tady," slyším ho hulákat pod okny, a to už upřímně vítá a objímá malého bratříčka. Nenápadně mu strkám do pusy mentolový bonbón. Táhlo z něho jako ze sudu, co by si mladí ještě pomysleli.
"Vojtíšku, to jsem rád, že jsi přijel." Šikovně sune brášku ke košíku na dříví. "Koukni, jakej má babička roztomilej košíček," rozplývá se nadšením. "Dej si do něho hezky polínka, ták, a nos babičce dříví ke kamnům."
Potom něco zašeptá, malý na něho s obdivem kouká a hned začne nosit. Nosí jeden košík za druhým, dobrácká očička se na nás usmívají, baculaté nožičky kmitají sem a tam. A Toník baví mámu, legrácky sype na všechny strany všichni se náramně smějí. Když už maličký chodí dlouho s košíčkem sem a tam, popadnu ho do náruče.
"Ty jsi takový hodný a pracovitý chlapeček, to ti musím něco dát..."
"Alespoň padesátku," ozve se mi Toník za zády. "Ale on ji Vojtíšek nechce. Viď, Vojti?" Malý dobrácky přikývne.
"Klidně si ji babi nech a dluh mám zaplacený." Když vidí jak se nadechují, zaráží mně.
"Vždyť ten koník je vlastně nás obou, a potom, dneska udělá něco brácha pro mne, zítra já za něho. Tak to přece má být."
Ano, má. Ale zapomněl ten ničema dodat, že pokud jde o něj, tak to zpravidla končí tak, jako dneska s tím dřívím.
