„Tak - a spolkla jsem ho!“, zděsila jsem se, když jsem, vyhladovělá, zhltla velké sousto čerstvého chleba a pak na stole našla ze dvou hřebíčků, zbylých po rámování obrazu, jen jeden. V panice volám pohotovost...
archiv
Dozvídám se, že dnes má službu ortoped. „Tak ten by mi sotva pomohl." Vytáčím tedy číslo obvodního lékaře. Bohužel, není doma. Ale ihned jak přijde, vyřídí mu vzkaz a zavolá mi.
„Do třetice všeho dobrého," vyťukávám číslo mobilního telefonu svého spolužáka z Prahy.
"Prosím tě co jančíš?" řekl místo pozdravu. "Jsou tři ráno, jsem v Tokiu a ráno mám důležitou přednášku. Z tvého hřebíčku jsem fakt na větvi! Přitom to jediné, co by mohl ohrozit, je slepé střevo, a to, pokud si vzpomínám, ti vyndali už v dětství. Takže nehysterči. S největší pravděpodobností ho rozpustí žaludeční kyseliny, nebo vyjde ven." Zívl na celé kolo a zavěsil.
A najednou to na mne padlo. "Vůl je to a ne kamarád," brečela jsem. "Když jemu berou třeba jen krev, tak omdlí jak špalek a mně řekne n e h y s t e r č i. Blbec! A obvoďák taky! "Na všechno jsem sama, opuštěná," slzy mi tečou proudem.
"Sestra mě v půl roce pustila s kočárkem ze stráně, matka mě vrazila ve třech letech do školky, kde jsem citově strádala, na svačinu do školy mi mazala chleba jen se sádlem, zatímco Macák měl salám," jedu jak naprogramovaná.
Telefon přerušuje můj sebezničující výčet křivd. Volala kamarádka, obě děti, obvoďák, dokonce i kamarád - doktor vůl. Když se ujistil, že jsem duševně v pořádku, doporučil mi, že až si příště zadřu třeba třísku do zadku, mám ho zase klidně zavolat. Nejlépe tak ve tři ráno a třeba do Austrálie, kam brzy odjíždí.
„Přece jen to je kamarád," dojatě jsem si osušila oči. Úsměv mi však ztuhl na tváři, když jsem při uklízení nádobí ze stolu objevila pod talířkem "spolknutý" hřebíček.
"Kolika lidem jsem jen zbytečně způsobila starosti!", zhroutila jsem se na židli. „Měla bych se jim ihned omluvit!"
Nic, rozhodnu se vzápětí. Proč je znovu obtěžovat? A hlavně, proč se zbytečně přiznávat, jak to s tím hřebíčkem doopravdy bylo? Vždyť to vůbec není podstatné. Podstatné je to, že jsme se navzájem přesvědčili, že o sobě víme, a já, navíc, kolik báječných lidí mám kolem sebe.
napsáno pro www.moda.cz/Kategorie/Ranni_kava/
