Na letošní zimu si nás panička vzala z chalupy domů. Jsme prý už na chalupaření staré. Co je ale našich kočičích sedmnáct a šestnáct proti Berťovým osmnácti letům?
Matka rodu Terezafoto: domácí archiv
Berťa je maltézák, bezzubý, nevidící, neslyšící, pořád zalezlý v pelechu a když z něho vyleze, motá se dokolečka jako káča. Ani venčit ho už panička nemůže. Než by staroch zjistil, co má venku udělat, umrzl by nebo usnul.
A tak mu vypolstrovala pokojík a vystlala koberečky, aby se při těch svých "procházkách" neumlátil. Mixuje mu maso, celé dny pere co zasvinil, uklízí - a to má bolavé ruce. Ale na operaci odmítá jít, protože prý tomu chudáčkovi musí dosloužit. Proč ale neřekne že i nám? Například já, matka našeho kočičího rodu, bych to tak ráda slyšela!
Dneska je panička moc smutná. Její sestra, ne ta co jí řekla jestli by "už nechtěla Bertíčka poslat už do nebíčka", ale druhá, jí napsala, jestli by tomu psovi nebylo líp kdyby ho dala uspat.
Koukala jsem jí přes rameno, když odepisovala:
"Když se narodí dítě, bryndá, počůrává se... a pokud by se o něj člověk nepostaral, umřelo by. Zrovna tak je to nejen se starými lidmi, ale i se zvířaty. Bertík není, milá sestřičko, nemocný! Je jen starý. Ale dokud nás poznává a občas radostně zavrtí ocáskem, zbavit se ho by byla vražda."
A to už řvala na celé kolo. Tak jsem ji alespoň olizovala slzy, protože, ruku na srdce, ona se zrovna tak pečlivě stará i o nás. Jen těch záchodků co se načistí!
Jejku! Ten matla mi už zase vlezl do boudičky! Vyrazit ho nemůžu, protože stáří si prý "zaslouží ohledy". Tak mu aspoň, až se panička nebude dívat, jednu majznu. Třeba se mu na chvíli rozsvítí.
Pitomečkovi pitomečkovatému.
Napsáno pro blog iDNES
