Proč lidé většinou milují víc ty, kteří jsou postižení, Bůh suď. Faktem je že já to tak mám...
foto-dom.archivfoto. domácí archiv
“Jen přes mou mrtvolu”, ohradila jsem se tenkrát, když moje sestra prohlásila, že si toho „kočičího chcípáka“, co je přivandroval na naší zahradu, stejně na zimu vezmu ke svým kočkám domů. Jaképak domů? Vždyť s námi stejně už skoro bydlel. Sice jen na zahradní houpačce, zato s plnou penzí a kompletním zdravotním zaopatřením. No jo, člověk míní, pánbůh mění. A tak se Rezek s prvními sněhovými vločkami stal součástí naší rodiny.
Letošní léto na chalupě však bylo s Rezkem jiné. To, že má velký citový deficit a že se ho bude snažit dorovnávat do svých posledních dnů, jsem věděla.
Všechna rána začínala s Rezkem v koupelně. Z místa na pračce, vedle umyvadla, kde spal, mu nic neuteklo. Sotva jsem pustila vodu, vystartovala jeho packa k mé ruce, aby si ji přitáhla na svou hlavu. Jako cvičená opice jsem pokračovala v hygieně jednou rukou, druhou ho musela pořád hladit. Zašroubovat uzávěr zubní pasty bylo možné jedině s jeho packou na ruce, učesat se jsem mohla jen pod pohrůžkou, že jestli toho nenechá, tak mu jednu majznu.
Sednout si někde na zahradě či v pergole bez něho? Nemyslitelné! A aby toho nebylo málo, zbytek koček se žárlivě dožadoval stejného. S knížkou či hrnečkem v ruce a s Rezkem na klíně mě málokdo viděl. Zato dost často bylo ke spatření klubko koček na mém klíně a slyšet předení, jako by cirkulárka řezala dříví. Zbytek u mých nohou se taky netrpělivě dožadoval pozornosti.
Všem jsem se snažila vysvětlit, že Rezkovi se musím věnovat víc, protože zažil, na rozdíl od nich -rozmazlenců, kruté mládí a bídu. Bída nebída, kočky si podávaly mou ruku jak štafetu a já byla ráda, když mně nechaly otočit stránku v knize či loknout si kafe. Kolikrát já si jen vzpomněla na film Ptáci od Alfreda Hitchcocka, v němž obyvatelstvo terorizují ptáci...
Často si mě Rezek vyčíhal, když jsem vyběhla pro něco ven. Ty radostné skoky ke mně, s ocasem vztyčeným jak vlajka, byste museli vidět. Nepopadněte ho pak do náruče…
A najednou je pryč. Nic to nemění na faktu, že mám další kočky. Rezek chybí! Je pravda, že si možná příští léto užiji na chalupě víc klidu. Jenže bez Rezka to nebude ono.
Zbyl tu jen plot, na kterém si pečlivě značkoval své teritorium a spousta něžných vzpomínek...
