Když jsme dávali dohromady předešlé knížky, vždy z nich vypadlo povídáni o dárku pro mně z nejmilejších. Tentokrát jsme si ji vyhodit nenechala. Snad jsem udělala dobře...
kresba Marcela Weissová -zdroj Moda.cz
...Před léty jsme na rozestavěné chalupě neměli víc než prkna, kladivo, hřebíky a úvěr v bance. A tak mě ani nenapadlo si stěžovat na cokoliv, natož že nemám přenosné skládací schůdky. Proto mne překvapilo, když mi tehdy dospívajíc synek udělal stoličku.
"To jsi udělal pro mě?", vzala jsem ji nevěřícně do ruky. Byla drsná a voněla dřevem.
"Vždyť to nic není," začervenal se.
"Ale je," řekla jsem rozechvěle. "Je opravdu moc krásná."
Jako by to bylo včera co se narodil...
"Je v pořádku?", zeptala jsem se na něho hned po porodu, když hlasy zdravotního personálu kolem mne podezřele ztichly.
"Bohužel ne zcela," odpověděl lékař a stiskl mi paži. "Ale jste mladá, můžete mít další." Ledové kleště mi sevřely srdce.
Žádné další už nebylo. Smířili jsme se s tím, že máme trochu jiné dítě než ostatní a jen matka, které se takové dítě narodí, ví, co to obnáší. Jak kruté umějí být ostatní děti. Jak krutý umí být svět.
S něhou pohladím starou stoličku, která už dávno nevoní dřevem, je celá odřená, ale pořád stabilní a pevná. Představuji si, že až na ni jednou budu usedat jako stará paní, zůstane pořád tak pevná jako láska toho, který ji, jen a jen pro mě, tehdy udělal. A který se během let vyvinul v normálního a moc hodného muže...
Díky Honzíku!
