Sociální choroba

Řada publikací zaměřených na otázky výzkumu začíná svůj výklad připomínkou čtyř obecných způsobů poznání, které formuloval americký filozof Peirce a označil je za způsoby fixování přesvědčení. Jedním ze způsobů poznání je metoda tradice. Za pravdu je považováno to, co dlouhou dobu jako pravda platí, to, co lidé odjakživa jako pravdu znají, v co celý život jako pravdivé věří. Taková pravda bývá průběžně opakována, posléze považována za jakýsi axiom a případně z ní vyvozovány či na ni navazovány další a další pravdy. Jinou podobou poznání je metoda autority. Jde o přijetí pevně stanovené nějaké slovutné vědecké, případně jiné významné autority, například též ideologické nebo náboženské. Třetí variantou je metoda apriori. Představuje situace, kdy nám intuice říká, že naše poznání je správné, kdy určité tvrzení pokládáme za samozřejmé, kdy poznané je ve shodě s našim rozumem, (ale ne nutně se zkušeností), kdy konečná úvaha zní, že je to prostě tak, vždyť to dá rozum. Čtvrtou cestou poznání je metoda vědy. Jejím prostřednictvím je možné určitý poznatek ověřit něčím, co nejde individuálně ověřit, něčím nezávislým, takže tímto způsobem může každý dospět k témuž závěru.  

Sociální choroba - názor

 

Řada publikací zaměřených na otázky výzkumu začíná svůj výklad připomínkou čtyř obecných způsobů poznání, které formuloval americký filozof Peirce a označil je za způsoby fixování přesvědčení. Jedním ze způsobů poznání je metoda tradice. Za pravdu je považováno to, co dlouhou dobu jako pravda platí, to, co lidé odjakživa jako pravdu znají, v co celý život jako pravdivé věří. Taková pravda bývá průběžně opakována, posléze považována za jakýsi axiom a případně z ní vyvozovány či na ni navazovány další a další pravdy. Jinou podobou poznání je metoda autority. Jde o přijetí pevně stanovené nějaké slovutné vědecké, případně jiné významné autority, například též ideologické nebo náboženské. Třetí variantou je metoda apriori. Představuje situace, kdy nám intuice říká, že naše poznání je správné, kdy určité tvrzení pokládáme za samozřejmé, kdy poznané je ve shodě s našim rozumem, (ale ne nutně se zkušeností), kdy konečná úvaha zní, že je to prostě tak, vždyť to dá rozum. Čtvrtou cestou poznání je metoda vědy. Jejím prostřednictvím je možné určitý poznatek ověřit něčím, co nejde individuálně ověřit, něčím nezávislým, takže tímto způsobem může každý dospět k témuž závěru.

 

Michael Crichton byl názoru, že vědci mají tendenci plést si současné vědecké teorie se skutečnou realitou, která za nimi stojí, přičemž vědecké teorie jsou fikce: Věda nám poskytuje obraz světa, ale tento obraz se nesmí zaměňovat se skutečnou realitou.Protože skutečnost je vždycky větší, mnohem větší než to co víme, než cokoli co o ní můžeme říci. Já k tomu mohu dodat, že nejen vědci.

 

Thomasův teorém ( William Isaac Thomas, 1863 – 1947 ) říká : Jestliže lidé definují situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých důsledcích. Není důležité, jak věci objektivně jsou, ale jak jim lidé rozumějí a podle toho jednají. Závěry sociálních výzkumů mohou mít téměř vždy jen pravděpodobnostní charakter. Konkrétní důkaz kauzality v sociálních situacích je krajně obtížný a v naprosté většině případů nemožný. Opět dodávám, že nejen v sociálních situacích.

Jsem toho názoru,že jestliže se někteří lidé chovají tak jako by pro ně Bůh existoval, tak pro ně Bůh existuje. Protože se ptají co by na to co dělají řekl Bůh atd. Stejně tak se mnozí lidé ptají co by na to řekla morálka,veřejné mínění,jejich okolí atd.

 

Další názor vysvětlím pomocí jednoho mého již dříve publikovaného textu.Už je mi jasné proč máme tak složitý právní systém a další zákony přibývají. Syndrom vyhoření ( projevuje se v oblasti politiky tím, že nemáme zájem řešit problémy, které nám politici dělají ) může být také zapříčiněn nesprávným osobním informačním systémem. Pro život a podnikání platí princip inkompatibility, který formuloval matematik Zadeh : S růstem složitosti systému klesá naše schopnost formulovat přesné a významné soudy o jeho chování, až je dosaženo hranice, za níž jsou přesnost a relevantnost (významnost, důležitost, závažnost ) vzájemně se vylučujícími charakteristikami. Zkrátka česky, složité je to proto abychom nerozuměli tomu co dělají ti nahoře, ti bohatí atd., protože bychom si na to museli platit právníky. K tomu stačí dodat, že jedním ze znaků sekty, to jest organizace, která manipuluje, je to, že ti dole neví co dělají ti nahoře. Všude se něco dokazuje. Dnes je módou například výživová doporučení zdůvodňovat vědeckými výzkumy.Podívejme se jakým způsobem můžeme tyto výzkumy ovlivnit.Použiji pro názornost příklad z politiky. Představme si, že stranu A volí deset voličů, stranu B volí čtyři voliči.Přesto potřebuji aby volby vyhrála strana B.Takže deset voličů strany A umístím společně do jednoho volebního obvodu.Voliče strany B umístím do dvou volebních obvodů po dvou.Takže v jednom volebním obvodu vyhrála strana A,ve dvou strana B.Volby tak vyhrála strana B. Jinak řečeno záleží na tom na jaké intervaly, podmnožiny rozdělíme skutečnost a jak s tím dále pracujeme. Je jedno co rozdělujeme.Může to být třeba proces trávení, stravování,řešení problémů atd. V matematice a v dalších vědách je znám poznatek, který říká,že není možné s libovolnou přesností rozdělit celek na části, které by po složení zase vytvořily původní celek. Uvedu příklad z oblasti stravování. Při trávení masa vznikají jedy, při trávení brambor vznikají jedy. Když to dáme dohromady, tak strava postavená na základě těchto dvou druhů potravin je škodlivá. Četl jsem, že shodou okolností tyto jedy ( které samozřejmě nedokáží běžně otrávit organismus ) jsou vzájemně protijedy.

 

Myslím, že s principem inkompatibility se můžeme vyrovnat tím, že okopírujeme to co je již miliardy let používané řešení. Vyberme si takovou úroveň vnímání a reagování na virtuální realitu, která je spojitá,charakterizovaná jedním parametrem.( i když i to má své nevýhody zejména v delším časovém intervalu,například trh je charakteristika stavu a ne charakteristika procesu ). Je to totéž jako ve fyzice nebo v technice, kde neřešíme otázky pohybu každé molekuly ale uvažujeme veličiny jako tlak,objem, teplota. ( V ekonomii nabídku, poptávku, trh ). V sociální oblasti bychom podle mého názoru měli hodnotit parametr skutečné příjmy,který charakterizuje situaci než uvažovat příjmy příbuzných, známých, ve společné domácnosti atd. V případě, že tohle uvažujeme musíme uvažovat také kolik jim z těch příjmů zbude. Někdo z osob ve společné domácnosti je těžce nemocný a po zaplacení léků mu nic nezbude. Zákon to, ale nezohledňuje. Zákon říká, že každý lék má svou bezplatnou variantu. Ano, ale ne pro každého je ta bezplatná varianta vhodná. Vidíme, že jednak zbytečně dochází k nárůstu složitosti systému vyplácení dávek, jednak s každou složitostí přibývají možnosti jak systém obejít. Ono totiž když je systém tak složitý, že například instituce hospodařící s veřejnými prostředky prakticky nemohou racionálně fungovat, začne být všeobecně tolerované obcházení pravidel. A hlavně pamatujme : spojitá veličina nemá díry například v zákoně. Hodnota nějakého parametru buď je nebo není. Každý to může snadno zkontrolovat. Ale když například prováděcí předpisy pro promíjení příslušenství daní, česky řečeno například penále, někdy měly třeba sto stran, kdo dokáže zkontrolovat zda je vše v pořádku. Zkontrolovat zda paní žadatelka skutečně jezdí na invalidním vozíku,bydlí pod mostem a není provdaná sestra úřednice,která její žádost vyřizuje.

 

Připadá mi, že postupem doby se prakticky ve všem lidském konání vše převrátilo.Ekonomie neslouží lidem ale lidé ekonomii.Trh neslouží lidem ale lidé trhu atd.Podobně je to v józe a jinde.Často jogíni nevychází z toho, že jóga má sloužit jim ale chovají se jako by oni měli sloužit józe. Rád bych při té příležitosti připomněl poznatek Von Neumanna. Ten objevil, že s růstem složitosti jakéhokoliv systému dochází k tomu, že jakákoliv změna vyvolává změny v systému mající za cíl zachování systému. Všimněme si,že s růstem složitosti,často zbytečné našeho právního systému je nemožné často změnit zákony tak aby vyhovovaly potřebám situace.Vždy se v systému práva objeví nepřekonatelné překážky. Totéž ale platí pro jakýkoliv systém.Může to platit také pro názorové systémy.Často se ptám, zda komplikované systémy,které se vytváří v různých oblastech nemají také tuto vlastnost.

 

Možná by bylo vhodné v tomto místě sdělit z jakého přístupu vycházím já.Vše, každá věc, situace, vlastnost atd. je charakterizováno více než jedním parametrem. Je chybou soustředit se jen na některé z nich.Další chybou je následující přístup. Tam kde máme dva subjekty, nebo dva prvky tam může vzniknout lineární závislost, lineární vztah.Tam kde máme tři a více prvků vzniká nelineární vztah. Ten je možné nahradit lineární závislostí, funkcí jen v malém intervalu. Problém je v tom, že svět je nelineární.Naše myšlenkové modely jsou většinou pouze lineární. Proto musíme vždy zkoumat v jakém zejména časovém intervalu má náš model situace platnost. Převedeno do praxe může například být nějaké výživové nebo tělovýchovné doporučení po nějakou dobu prospěšné ale po delší době může škodit.

 

Také by se mělo brát do úvahy následující. Každou i nepříznivou situaci je třeba brát jako příležitost k pozitivní změně. Vždy záleží na kontextu, který uvažujeme. Nejlépe to vystihuje starý taoistický příběh, který popisuje život farmáře. Ve vesnici si ho považovali, protože měl koně, kterého používal na orání i pro přepravu. Jednou mu kůň utekl. Všichni ho litovali, jak je to hrozné, ale farmář jen řekl, možná. O několik dnů později se kůň vrátil a přivedl s sebou dva divoké koně. Vesničané prohlašovali, jaké štěstí farmář má, ale on řekl, možná. Příštího dne si farmářův syn, který zkoušel osedlat divokého koně, zlomil nohu. Vesničané farmáře litovali, jaké je to neštěstí. Možná, řekl. O týden později do vesnice dorazili verbíři a odvedli všechny mladé muže, kromě farmářova syna se zlomenou nohou. Když mu vesničané gratulovali, jaké štěstí má, zase odpověděl, možná. Každá událost závisí na „rámci“, ve kterém ji vnímáme. Když se změní rámec, změní se i smysl. Mít dva divoké koně je dobré, dokud si syn nezlomí nohu. Zlomená noha se zdá být neštěstím, dokud nepřijdou verbíři. Takovému přerámcování říkáme reframing. Změna rámce, ve kterém člověk vnímá událost, změní i její smysl. Změní-li se smysl, změní se také reakce a chování člověka. Přerámcování není nic nového. Mnohé báje a pohádky popisují chování nebo události, které změní svůj smysl, jakmile se změní rámec, ve kterém se odehrávají. Přerámcování je důležitou složkou tvůrčích procesů - schopnost dát něco známého do nového rámce. Stejně tak by měl být chápán i název tohoto textu.

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Libor Veselý | úterý 29.7.2014 16:20 | karma článku: 10,15 | přečteno: 598x
  • Další články autora

Libor Veselý

Povinně ztracený čas

24.10.2014 v 0:11 | Karma: 9,35

Libor Veselý

Kdyby volby mohly něco změnit

10.10.2014 v 13:10 | Karma: 12,62

Libor Veselý

Věda zla

24.9.2014 v 15:13 | Karma: 10,43

Libor Veselý

Ekonomika života a smrti

23.9.2014 v 16:01 | Karma: 8,54