Kauzalita (z latinského causa, příčina) znamená příčinnost, kauzální vztah mezi příčinou a jejím následkem. V silnějším smyslu přesvědčení, že nic se neděje bez dostatečné příčiny (determinismus). České slovo „příčina“ se odvozuje od slovesa „přičinit se“ a znamenalo všechno, co se o nějakou věc či událost přičinilo. Podobně i řecké aitia, které znamená příčinu, ale také vinu, zavinění. V buddhismu známe pojem karma. Z buddhistického pohledu neznamená karma „osud”, ale může být přeložena jako „čin” nebo „příčina a následek”. Karma (sanskrt) nebo kamma (pálí) v buddhismu označuje etický přírodní zákon příčiny a následku, čin vykonaný se záměrem nebo vědomým motivem a odpovídající následek tohoto činu, postihující zpětně aktéra samotného.
Porušování kauzality
Kauzalita (z latinského causa, příčina) znamená příčinnost, kauzální vztah mezi příčinou a jejím následkem. V silnějším smyslu přesvědčení, že nic se neděje bez dostatečné příčiny (determinismus). České slovo „příčina“ se odvozuje od slovesa „přičinit se“ a znamenalo všechno, co se o nějakou věc či událost přičinilo. Podobně i řecké aitia, které znamená příčinu, ale také vinu, zavinění. V buddhismu známe pojem karma. Z buddhistického pohledu neznamená karma „osud”, ale může být přeložena jako „čin” nebo „příčina a následek”. Karma (sanskrt) nebo kamma (pálí) v buddhismu označuje etický přírodní zákon příčiny a následku, čin vykonaný se záměrem nebo vědomým motivem a odpovídající následek tohoto činu, postihující zpětně aktéra samotného.
Kauzalita znamená, že nic se neděje bez příčiny. Každý účinek má nějakou příčinu. Existují filozofové, kteří tvrdí, že kauzalita nebyla dokázána a podobné věci. Co je ale hlavní a nesmí se na to zapomínat je, že například odměna a trest musí nastávat bezprostředně po činu. V případě, že tomu tak není, je potom obtížné uvědomit si, že následek měl nějakou příčinu. Podíváme-li se do starých knih, tak zjistíme, že se často opakuje poukaz na kauzalitu. Člověk něco porušil a bohové ho potrestali. Buď hned, nebo později, nebo další generaci, ale člověk aspoň podle starých legend věděl za co to má. Člověk nemusel být vzdělaný v těchto záležitostech a věděl ze svého každodenního života, že kauzalita existuje. Nechci zacházet do banálních příkladů, ale věděl, že když nezasadí tak nesklidí. Když nehnojí tak nevyroste. Když vykácí les tak nemá čím topit. Když neměl peníze tak je neměl. Později došlo k tomu, že když neměl peníze mohl si půjčit. Když se zadluží tak zkrachuje. Podobně lidé, kteří se věnovali takzvaným duchovním vědám kauzalitu znali ze své praxe a teorie. Dnes je situace jiná. Například dnes ukradneme a za mnoho let to zjistíte. My zadlužíme a další generace to zjistí a zaplatí. My co jsme již v důchodu schválíme následujícím generacím za 40- 60 let odchod do důchodu v 80ti letech. My uděláme špatné zákony a ty začnou platit až za další vlády. My znečistíme přírodu a následky zaplatí až další generace. My zadlužíme stát a zaplatí se to později, odpovědnost bude mít někdo jiný. My vyplýtváme přírodní zdroje surovin, energie, vody, orné půdy, čistého vzduchu atd. Vypořádat se s tím bude muset někdo jiný. My schválíme špatné rozhodnutí, dobrá firma zkrachuje, její místo zaujme špatná. Že je to pro nás špatné zjistíme až po čase, například když zjistíme, že neplatí daně. Dnes zničíme ornou půdu a na naši výživu to nemá hned zítra vliv, protože se dovezou dotované potraviny odjinud. To, že je to špatné rozhodnutí zjistíme až později.Třeba proto, že dotace skončí a najednou se potraviny zdraží a my zjistíme, že je nemáme kde pěstovat.
Dnešní doba nejen, že neustále více a více natahuje čas mezi příčinou a následkem, dnešní doba také mění příjemce následků a anonymizuje původce příčin.Také dochází k tomu co sociologové nazývají privatizace zisků, socializace ztrát. Dříve měl tyto tendence v popisu práce Bůh, nyní trh.
Člověk má být zodpovědný za následky svého chování. Individualismus je ideálem. Zákony a společnost jsou údajně stále svobodnější a umožňují občanům se těmto jejich ideálům přibližovat. Skutečnost je přitom taková, že výsledky chování lidí ovlivňují čím dál tím více jiní lidé. Například nový občanský zákoník. Chování majitele firmy, jednatele, bude v případě krachu posuzovat soud. Jestli podle nějakých pravidel, tak je třeba počítat s tím, že do tabulek se vše nevleze. Jestli pravidla nebudou, tak podle subjektivního názoru soudce. Důkazní břemeno přitom bude ležet na žalovaném a ne na žalujícím nebo na soudu. Přitom je snad jasné, že každý dostatečně bohatý, ať již z předchozích krádeží, nebo té aktuálně projednávané bude mít možnost mít dostatek financí na prokázání své čistoty. Ten chudý a poctivý je mít nebude. Přitom soud tak legálně rozhodne o jeho okradení ve velkém rozsahu, protože bude ručit svým majetkem.
Dalším zákonem, který ovlivňuje zcela nesvobodně výsledky naší práce, je vyživovací povinnost, která je v tomto státě zcela absurdně nastavená. Způsobů našeho okrádání a ovlivnění výsledků naší práce je samozřejmě více. O ty mi, ale nešlo.
