Zimní cesta španělskou Andalusíí. O lidech současných i minulých, o zimě i teple. Část první - Málaga.
PŘÍPRAVA
Máte taky seznam míst kam byste se rádi podívali ? My ano. Některá jsou na něm hodně vysoko– například Island, Nový Zéland, Tahiti. Chtělo by se věřit, že Andalusie se ocitla vysoko na seznamu, tak jsme se tam vydali. Tak takto to tedy nefunguje. Je podzim 2017. Víme, že kvůli našim studentům máme k dispozici v únoru asi týden, a že by tam někde mělo být alespoň trochu tepleji než doma. Autem je to za teplem daleko. Takže letadlo. Jaké? Levné! A odlet a přílet aby byl o víkendu. A je to. Praha – Malaga od neděle do neděle 4.2. – 11.2.2018. Cena letenek 19500 Kč za celou rodinu, v ceně pouze kabinová zavazadla. Připlácíme pro jistotu i jedno větší zavazadlo do 20 kg. Další krok – půjčení auta. Vybrán Ford Focus Estate or similar. To „or similar“ se nakonec ukáže jako docela důležité. Cena za půjčení 155 Eur na týden. To je dobré.
Plánování pokračuje trasou a ubytováním. Ubytování většinou neplánujeme na každý den pobytu Tentokrát ano. Střídáme hostely s hotely vždy především s ohledem na polohu.. Výsledný okruh: Malaga – Gibraltar – Ronda – Seville – Granada – Malaga. Celkem asi 800 km. To je taky dobré.
ČÁST PRVNÍ - MÁLAGA
Do Málagy přilétáme na čas v neděli kolem druhé hodiny odpoledne. Při vyzvednutí auta nás čeká drobná komplikace. Trvají na tom, že k zajištění depozitu musíme mít kreditní kartu. Naše jsou ovšem debetní. Ano bylo to jasně napsáno v podmínkách. Naše chyba. Stojí nás asi 100 Eur navíc.
A další překvapení. S klíčky v ruce hledáme našeho fešáckého Forda. Na označeném místě stojí nějaký divný Peugeot. No nic Ford asi bude stát někde vedle. Nestojí. Žádný Ford není v dohledu. Zmáčkneme klíček a hledáme co zabliká. Funguje to. Bliká Peugeot. Náš Ford není Ford ale Peugeot Expert. Tak to bude ten přílepek „or similar“ No co, auto vypadá v pořádku, uvnitř překvapivě prostorné. Bereme. No, on se nás taky nikdo neptá, že.
Jedeme z letiště směr Alcazaba Premium Hostel. Nachází se v centru. Parkujeme v podzemním veřejném parkovišti doporučeném hostelem. Jako hosté dostaneme při odjezdu docela slušnou slevu na parkování. Ubytování je skvělé. Je nás 5, takže 6 lůžkový pokoj máme samozřejmě sami pro sebe. Postele jsou poschoďové. Připomínám – jedná se o hostel. Vše dokonale čisté.
Rozrazíme přivřené okenice a máme výhled na ulici Calle Alcazabilla. Pěší zóna. Na dohled několik kaváren, tapas barů a restaurací. Hned za rohem Teatro Romano a také vstup do pevnosti Alcazaba. Poloha skvělá, leč pohled z okna přesto neutěšený. Prší a je zima. Kolem 5 stupňů. To je předzvěst celého týdne. Po ránu teploty klesají k nule a přes den se stěží dostávají přes deset stupňů. Později se od místních dozvídáme že takovou zimu tu neměli posledních 20 let. A před tím taky ne. Výlet za teplem to tedy nebude, nezbývá než věnovat se poznání.
Vzhledem k počasí vyrážíme pouze na obhlídku nejbližšího okolí. Několik desítek kroků od hostelu se nachází Teatro Romano. Římský amfiteátr postavený za vlády císaře Augusta. Rozkládá se na svahu pod pevností Alcazaba a spolu s ní tvoří majestátní scenérii. Je přístupný, ale proto, že je nedělní pozdní odpoledne, je zavřeno. Prší, je zima, takže se ani nesnažíme dostat dovnitř. Ono taky vše podstatné je vidět zvenku a informace zajistí strýček google. Zajímavé je, že amfiteátr byl několik století zasypán a byl znovu objeven v roce 1951. Část kamenů z amfiteátru byla použita na stavbu pevnosti Alcazaba.
Terka brblá, že je zima, kultury už bylo dost, má hlad a dnes jsme ještě normálně nejedli. Něco na tom je. Předsevzetí, že budeme šetřit, odsouváme na zítra, prostudujeme několik venku vystavených lístků a už sedíme v restauraci. Mimo jiné si samozřejmě poprvé dáváme sangrii. A určitě ne naposledy. Obsluhuje nás příjemný ukrajinský číšník. Po večeři se vracíme na hostel ale nedá nám to, abychom ještě neprozkoumali bar a restauraci na střeše hostelu. Především bar je úžasný, s velkou terasou a krásným výhledem na pevnost a město. Až na tu zimu ovšem. Další Sangria náladu vylepší.
Ráno se probouzíme do slunečného, leč téměř mrazivého rána. Z terasy na střeše pozoruji východ slunce nad pevností Alcazaba. Na město postupně dopadají paprsky a osvětlují věž kostela Santiago Apostol (kostel sv. Jakuba) hned vedle nás. Věž je postavena v mudejarském stylu. Ten spočívá v prolínání islámské, křesťanské a židovské kultury. Té věži to sluší. Snídani si dáváme v baru na střeše hostelu. Až později zjišťujeme, že by bylo bývalo lepší seběhnout na ulici a zajít na snídani do nějakého cafe. Nevadí, prostředí i výhled je mimořádný a den začíná dobře.
Vyrážíme na prohlídku pevnosti Alcazaba. Cestou míjíme Teatro Romano a po uhrazení mírného vstupného stoupáme do pevnosti. Mohutné hradby, brány, mnoho krásných výhledů. Všude zeleň, okrasné keře a zrající pomeranče. A voda. Voda tekoucí v cihlových kanálcích, bazénech a fontánách. Oni Maurové (Arabové) věděli jak žít když pevnost v 11. století budovali. Je postavena v Maurském stylu s typickými oblouky tvaru podkovy a drobným zdobením – arabeskami. Jen pro pořádek: v Maurském stylu, nikoliv Maorském. To by byl Nový Zéland. Ono se to rádo plete. Vše volně přístupné. Vlastně jsou to především otevřené prostory bez dveří, tvořící dojem až jakéhosi labyrintu. Velmi vzdušné a současně poskytující stín a ochlazení. Tedy když je to potřeba, že. To dnes určitě není.
Z pevnosti scházíme zpět do uliček starého města. Je asi hodina po poledni. Pro místní je na oběd ještě příliš brzo. Většina tapas barů se teprve připravuje na siestu. Naším cílem je největší městská tržnice Mercado Central de Atarazanas.
Celé místo vzniklo někdy ve 14 století jako loděnice. Dnešní podoba pochází z 19. století. Poslední rekonstrukce proběhla v roce 2010. Konstrukce je ocelová s impozantními prosklenými malovanými oblouky v průčelí. Ale to hlavní je uvnitř. Ryby a mořské plody, maso, uzeniny, ovoce, zelenina, sýry, koření. Vše v ohromném množství, nádherně naaranžované a samozřejmě čerstvé. Oči přecházejí z těch barev. Radost pohledět i povonět. Albert bledne závistí. Jít sem hladový by byla katastrofa pro peněženku. Vzhledem k tomu, že nemáme možnost si vařit, samozřejmě vybíráme jen co se dá zkonzumovat za studena. Jahody kilo za 1.80 Eur. Sušenou šunku jamon serrano, sýr, paštiku, atd. Kromě toho jsou v tržnici tapas bary a různá občerstvení, teď už plné místních. Je zcela zjevné, že tržnice žije a slouží místním. Jak běžným zákazníkům, tak restauracím tapas barům a podobně. Pro Španěly je čerstvost a kvalita něco o čem se nediskutuje a zákazníci umí být na prodejce velmi přísní.
Po prohlídce a nákupu v tržnici se vracíme na hlavní nákupní třídu v centru Málagy. Calle Marques de Larios, ale stačí říct Calle Larios a každý vás hned správně nasměruje. Je to pěší zóna ve starém městě, plná nejrůznějších obchodů a obchůdků. Nic pro nás kluky. Dělíme výpravu genderově. To je dnes in. Na kluky a holky. Kulturní vypěstované rozdíly jsou zde zcela zřejmé. Holky chtějí prošmejdit obchody, my kluci chceme kamkoliv jinam. Sraz domlouváme asi o hodinu později před katedrálou.
Katedrála Catedral de la Encarnacion je poměrně mladá. Byla vybudována v 16. století křesťanskými dobyvateli. Tedy těmi co zase vytlačili z jihu Španělska ty Maury. Vyznačuje se tím, že má jen jednu věž. Na tu druhou dobyvatelům nezbyly peníze, a další generace si zřejmě řekly, že to za ně přece nebudou platit. V katedrále chvíli v klidu spočineme a nemineme kapli ze 17. století kde je několik desítek zvláštních dřevěných soch vytesaných slavným Pedrem de Menou.
Vyjdeme z katedrály a uličky starého města ožívají. Je čas oběda. Usedáme v jednom z mnoha tapas barů venku na vysoké židličky a objednáváme mix nejrůznějších tapas. Vybíráme tak, že obsluze ukazujeme na to, co mají ostatní hosté a co se nám vizuálně líbí. Je to skvělé, má to atmosféru, jsme mezi místními, turisty nevidět. Na záda nám topí plynový ohřívač. Sangria nechybí. Kousek od nás se zastaví španělský senior a jen tak pro radost si vyšvihne operní árii. Za potlesk se ukloní a kráčí dál.
Málaga má dva slavné rodáky. Antonio Banderase narozeného v Malaze v roce 1960, a Pabla Picassa narozeného tamtéž v roce 1881. Zemřel v roce 1973. To znamená, že Antonio s Pablem se mohli potkat. Zda se tak stalo zůstává záhadou. Ten první, má na své muzeum ještě čas, ten druhý už ho má. Návštěva muzea je zajímavá, dozvídáme se hodně ze života jednoho z nejslavnějších umělců světa. Například, že jeho plné jméno je Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Ruiz y Picasso. No ano, ten Juan Nepomuceno je náš starý známý Johánek z Pomuka čilý svatý Jan Nepomucký. To znamená že máme dvě další záhady. Proč se Jan Nepomucký dostal do jména Pabla Picassa a jak se z Pomuku stal Nepomuk. Ale o tom zas někdy příště.
Zpět k muzeu. Poctivě se snažíme pochopit vystavená díla. Po pravdě, moc nám to nejde. Všechna Picassova období před kubismem se dají pochopit. Kubismus je ale těžký. Ty pohledy z různých úhlů. Jsem zralý na kinedryl. Ale proti gustu .... Tak si aspoň kupujeme obrázek. Kubistický samozřejmě. Za 8 eur. Jen jestli to bude originál.
Zcela znaveni se vracíme do hostelu. Už ani bar na střeše nás neláká. Máme přece jahody, jamon seranno a další dobroty z tržnice. Ráno vyrážíme směr Gibraltar. Ale do Malagy se ještě vrátíme na konci naší zimní cesty Andalusii. A bude to stát za to.
