Zimní Andalusií - část druhá Gibraltar

Zimní cesta španělskou Andalusií. O lidech současných i minulých. O zimě i teple. Část druhá - Gibraltar

 

ČÁST DRUHÁ – GIBRALTAR

Gibraltar je splněný sen. Jako kluk jsem hltal knihy o mořských plavbách, pirátech, námořních bitvách a dobrodružstvích. Tak například. První přírodovědná zastávka rakouské fregaty Novarra je samozřejmě na Gibraltaru. To je dnes už téměř zapomenutá kniha Františka Běhounka "Fregata pluje kolem světa". Ano správně. Běhounek to je ten, co letěl s generálem Nobilem vzducholodi na severní pól. Ale to jsme příliš daleko. Pojďme zpět na Gibraltar.

Pro návštěvu Gibraltaru máme vyhrazený pouhý jeden den. Nemáme ambici vidět vše. Na to je historie i přítomnost Gibraltaru příliš košatá. Chceme ho ochutnat a povonět. První starostí je, kde parkovat. Doporučení průvodců je jasné. Velké turistické parkoviště na španělské straně, v místě s romanticky znějícím jménem La Linea de la Concepción, těsně před hranicí. Pěšky se přejde hranice, a pak dál, buď opět pěšky, nebo taxíkem. To se nám nelíbí. Jezdí na Gibraltaru auta? Ano, jezdí. Jezdí vpravo? Ano, vpravo. Ti co tam jezdí někde parkují? Ano parkují. Tak jedem taky. A ukazuje se, že dobře děláme.

Zřejmě proto, že není turistická sezona a je všední den ráno, projíždíme hranicí rychle a bez problémů. Anglický celník s úsměvem mrkne na naše pasy a vcelku slušnou angličtinou nám přeje: „have a nice time“. Po projetí hranice křižujeme ranvej. Máme štěstí, žádné letadlo v dohledu. Kdyby bylo, myslím, že bychom mu dali přednost. Je větší a špatně brzdí. A kdybychom zapomněli, tak jsou tam jednoduše závory, které spustí, když přistává nebo startuje letadlo.

Domníváme se, že se dá dojet autem někam poblíž vrcholu Skály a pak dojít pěšky. Nejde to. S vydatnou pomocí navigace se těžce zamotáme ve stále užších a strmějších uličkách. Místní tam tedy jezdí, ale my neznáme místní zvyklosti. Kam se vytratil britský smyl pro humor? Vysloužíme si zjevně neslušná anglická gesta o slovech ani nemluvě. Dobře nám tak. Nějak se nám daří otočit a najít cestu dolů. S úlevou se vracíme na Queensway Rd, jakousi hlavní dopravní tepnu. Po ní jedem až k blízkosti lanovky vedoucí nahoru na Skálu. Parkujeme bez problémů na parkovišti na Ragged Staff Rd. Platíme v automatu do 17 hodin. To by mělo stačit.

Všimli jste si? Už dvakrát jsem použil „Skála“ s velkým „S“. Britové, stejně jako některé další národy, trpí komplexem velkého národa. Ten mají například Rusové – všechno mají „bolšoje“, Němci – ti jsou zase „über alles“ nebo Američani, ti chtějí být „great again“. No a Britové? Ti mají svoje „The“. Nikoliv „the“ ale „The“. To je velký rozdíl. Tak například pořádají otevřené mistrovství v golfu. To dělají i Američané a další. Takže Open Championship atd. Ovšem Britové ho zvou The Open. Tedy TO otevřené. A všichni přece musí vědět, že myslí TO jejich golfové open a žádné jiné. Dlužno přiznat, že to taky všichni ví a ctí. No a protože Gibraltar je vlastně rozložen na skále, tak té skále (the rock of Gibraltar) říkají jednoduše The Rock, tedy TA Skála. A všichni přece musí vědět, že myslí TU Skálu a žádnou jinou. A opět je dlužno přiznat, že i v tomto případě to taky všichni ví a ctí.

K lanovce je to kousek, asi tak jeden čtyřpar. Nachází se tam docela velké parkoviště. Dnes by se místo nejspíš našlo, ale v sezoně raději nezkoušet. Spousta taxikářů se snaží upoutat naši pozornost a nabízí nás vyvézt nahoru. Nechceme. Čekáme na lanovku. Asi půl hodinky i s čekáním a už jsme na horní stanici. Silný vítr, zima. Obcházíme různá vyhlídková místa. Fotíme a dojímáme se. Tedy hlavně já. Děti ani ženu to zase až tak nebere. Děti se narodily už ve svobodném světě, kde cestovat je normální a žena zase nečetla ty dobrodružné knihy. A hlavně je jim zima. Naše lehké oblečení se ukazuje jako zcela nevhodné. Odškrtávám další splněný sen a hledáme azyl v místním bufetu. Káva a sendvič zlepší náladu. Globální čínské suvenýry s lokalizací Gibraltar okázale ignorujeme.

V blízkosti horní stanice lanovky je i skutečný vrchol Skály. Ten ale nezdoláme. Je ve vojenském pásmu. Vzhledem k silnému větru máme co dělat abychom udrželi rovnováhu i na vyhlídkových plošinách, opřeni o zábradlí. Výhledy jsou úžasné. Směrem k pevnině typická, šikmá, vápencová skála, ozdobená řadou telekomunikačních a vojenských zařízení. Přístav Gibraltar s jachtami i velkými výletními parníky, a především Gibraltarský záliv nebo také záliv Algeciras. Obojí je správně. Je pozoruhodné, že i dnes trvá spor mezi Španělskem a Británií komu že ty vody vlastně patří. Dle Utrechské smlouvy (1713) byl Británii postoupen Gibraltar - pevnina a přístav, ale bez nároku na teritoriální vody. Britové si ovšem myslí že ten nárok mají, a to, jak je běžné, do vzdálenosti 3 námořních mil od břehu, což je někde v půlce zálivu. Vzájemně si tu a tam zatýkají rybáře a dělají naschvály. A to je Británie ještě pořád členem EU. Zajímavé bude co bude až jím nebude.

Taky tam někde mají Britové ponorkovou základnu. Tu se snažíme shora vypátrat a tajně nafotit, ale nedaří se. Nakonec, je ponorková, tak bude asi pod vodou.

Původní, romantický plán našeho dnešního výletu byl, že na Skálu vystoupáme pěšky. Jenže ráno, ve vzácné shodě, jaksi samozřejmě, jsme vyjeli nahoru lanovkou. Abych alespoň částečně zachránil čest výpravy navrhuji, že alespoň dolů sestoupáme po svých. Byl jsem manažer, jsem zvyklý být neoblíbený. Zejména ženská část výpravy argumentuje neekonomickým chováním, neb jízdenky na lanovku máme i dolů. Nedbám a s podporou Vojty prosazuji pěší sestup.

Možností je několik. Cesty značené i neznačené. Mírné zbloudění je téměř jisté. Ale opravdu zabloudit nelze. Směr dolů je zřejmý. Přicházíme k velké místní atrakci jeskyni sv. Michaela, Saint Michael´s Cave. Jenže jeskyní jsme už viděli mnoho, krasové jevy máme nastudované a vstupné je demotivující. Pokračujeme v sestupu.

Zdaleka největší atrakcí Skály jsou opice. Gibraltar je jediné místo v Evropě kde trvale žijí. Makakové bezocasí. Odkud a kdy na Gibraltar imigrovali není úplně jasné. Ale už se jich nikdo nezbaví. Ani nechce. Legenda praví, že dokud budou opice na Skále, bude Gibraltar v Britských rukou. A tak si je místní hýčkají. Dostávají zbytky z restaurací, nemocnic i vězení. Proč nemigrují na Iberský poloostrov a dále do Evropy naopak jasné je. Nepřejdou přes ranvej, neb se bojí letadel. Je jich hodně a jsou milé a drzé současně. Je třeba přiznat, že všude jsou rozmístěna přísná upozornění zakazující krmení. Podezírám opice, že neumí číst. Nic si z toho nedělají. Anebo se ještě nenaučily anglicky. Posedávají na skalách, na stromech, uprostřed chodníku, ale co hlavně; sledují nás. Čekají na svoji příležitost. Je to psycho. No dobře, zas tak moc ne. Prostě koukají, kde by co sežraly a ukradly. Jsou to naši blízcí příbuzní přece.

Fotím jednoho opičího juniora v jakž takž slušné pozici na skále. Mám velký foťák, a dlouhý objektiv. To vypadá, že tomu rozumím. Vedle mě se staví holandská turistka s mobilem. Jenže na mobil je to daleko, a tak se krok za krokem, lišácky přibližuje k opičákovi. Tak je to správně. Při focení reportáže je potřeba takzvaně vstoupit do děje. A daří se. Opičák se bleskurychle odlepuje od skály a ladným obloukem skáče blondýně přímo na hlavu. Ta ječí, mobil se rozprskne o asfalt. Opičák jako by nic, seskakuje z blondýny a skáče na střechu taxíku, který právě dojel. Turistka je v pořádku, jen pocuchané vlasy a sebevědomí. Opičák i ostatní turisté se zjevně baví.

Scházíme z asfaltového chodníku, a vydáváme se sotva znatelnou stezkou v porostu. Zavede nás k jedné z mnoha baterií, tj. dělostřeleckých postavení. Dnes už samozřejmě opuštěných. Je to to, co dělalo Gibraltar Gibraltarem. Strategická pevnost. Skála byla prošpikovaná děly jako nedělní hovězí svíčková slaninou. Děla bezpečně zasáhla cokoliv proplouvající úžinou mezi Afrikou a Evropou. Cesta v porostu není úplně pohodlná, ale už není zima, počasí víc španělské než britské. Jsme zjevně na závětrné straně Skály. Modrá obloha a úžasné výhledy. Přicházíme k visutému mostu Windsor Bridge. Je poměrně mladý a jako všechny visuté mosty se houpe. Snažíme se ho rozkmitat tak, aby spadl. Když se zdá, že by se to mohlo zdařit, prcháme. Opět se dostáváme na asfaltový chodník s pozoruhodnou značkou. Je na ní zkroucený had. Obě dcery přísahají, že to je naposledy co s námi někam jely. Zapínám diktafon a sháním svědky. Číhající opice nad hlavami a hadi pod nohama, to je prostě moc. Následuje další baterie, tentokrát s poetickým názvem Devil’s Gap Batery a skutečným kanonem. Krátký sešup a už jsme na schodech v jedné z uliček mezi prvními domy.

Centrum města je příjemně britské, koloniální a neokázalé. Gibraltar je britským zámořským územím. Těch je celkem 14 a nejsou součástí Spojeného království, ale patří pod jeho suverenitu. Neplést s Britským společenstvím národů (Commonwealth), to je zase něco úplně jiného. Královnu zde zastupuje guvernér, který formálně jmenuje vládu vzešlou z voleb. Většinou je to voják. Ten současný je generálporučík Edward Grant Martin Davis. Že by příbuzný Dětí kapitána Granta? Kdo ví. Gibraltar má asi 32 000 obyvatel. Znojmo asi 33 000. Oni mají generála guvernérem, my máme hospodského starostou. Myslím, že jsou na tom líp.

Kousek od rezidence guvernéra jsme se usadili na zahrádce skromnější restaurace. Co jiného si dát než Fish and Chips, že. Kvalita vysoká, cena taktéž. Servírováno vtipně na novinách oslavujících vítězství Angličanů nad Francouzi u Trafalgaru. Platíme kartou. Místní měna je Gibraltarská libra a jde samozřejmě řádně směnit, ale pro jednodenní pobyt je to zbytečné. Lze platit i Eury, ale ve srovnání s místními restauratéry jsou pražští taxikáři pouhými čučkaři. Nedoporučuji.

Krátká prohlídka centra, nákup suvenýru v podobě starého tisku, a vracíme se k autu. Cestou ještě novodobá socha admirála sira Horatia Nelsona. Vítěze a nebožtíka od Trafalgaru. Pravý rukáv samozřejmě prázdný. U mysu Trafalgar roku 1805 britské loďstvo slavně porazilo spojené francouzko španělské loďstvo. Na obou stranách neslavně zahynulo asi 4000 mužů. O těch se dějiny příliš nezmiňují. Ovšem Nelson byl naložen do sudu s brandy, převezen do Anglie a slavně pochován. Všimněte si, jak to krásně zní: bitva u Trafalgaru. On ten Trafalgar je takový bezvýznamný mys na atlantském pobřeží Španělska, ale ten název, ten zní hrdě. Ony vůbec všechny slavné bitvy aby mohly být slavné se musí vyhrát u něčeho zvučného. Tak třeba bitva u Thermopyl, že. Nebo bitva o most u Remagenu. Krásné. To jenom my bojujeme u Chlumce a jak to pak má dopadnout, že.

Přijíždíme na nejjižnější bod Gibraltaru - Europa point. Pohledný maják Trinity Lighthouse je jako z pohádky. Celá oblast je nezastavěná a je místem výletů a her místních obyvatel. Při pohledu na jih vidíme, byť nepříliš ostře, ale přece, africké pobřeží. Na zábradlí vyhlídkového místa sedí černoch, černý jako krém na boty, žmoulá bagetu a zadumaně hledí do dáli přes moře. To by byla fotka, to vyznění, ten popisek, už to vidím. Nebude. Nejsem populista. No a hlavně, poučen z rána, nemám odvahu vstoupit do děje.

Překvapením na Europa pointu je velmi honosný, nový a dobře udržovaný památník na počest generála Wladyslava Sikorského. Polský hrdina, generál, předseda polské exilové vlády za druhé světové války, zde zahynul při leteckém neštěstí vroce 1943. Letadlo Liberator, které mělo generála a jeho doprovod přepravit do Anglie, havarovalo krátce po vzletu a spadlo do moře. Ze 17 osob na palubě přežil jediný. Český pilot Eduard Prchal. Baťův pilot, stíhací eso, sestřelen do kanálu La Manche, válečný hrdina, který po komunistickém převratu emigroval před komunisty do USA kde v roce 1984 zemřel. Poláci si zjevně svých hrdinů váží. Staví jim pomníky třeba i na Gibraltaru. 

Otáčíme se zády k Africe a vracíme se na parkoviště k autu. Před námi impozantní The Rock a pod ním neméně impozantní mešita. Byla otevřena v roce 1997 a je darem saudského krále. Kdybyste plavali přes úžinu z Afriky na Gibraltar, tak první co zříte je tato mešita. Ne, není to žádný dvojsmysl, tak to prostě je.

Pokračujeme v okružní jízdě směrem k letišti. Míjíme obytné čtvrti, domky nalepené na sobě, pláže. Průjezd tunelem vytesaným ve skále je zážitek. Vůbec netuším kde se v tomhle Francouzovi pouští světla. Ze stropu tunelu cáká voda na přední sklo. Nic nevidím. Dcery konstruktivně ječí, manželka brblá cosi nesrozumitelného. Nechci to vědět. Syn je vklidu a naviguje. Přežili jsme. Přijíždíme ke spuštěným závorám. Startuje i přistává letadlo. Máme čas zhodnotit výlet. Stačil jeden den? Nám ano. Neviděli jsme sice spoustu jistě úžasných míst popsaných v průvodcích, ale to nebylo cílem. Chtěli jsme Gibraltar ochutnat a povonět. A dojmout se. A to se nám, myslím, povedlo.

Míříme směr Ronda. Máme tam zamluvený hotel a chceme stihnout západ slunce.