Vědci říkají, že život může vzniknout na planetách, které jsou v obyvatelné zóně. To kvůli správné teplotě vztahující se ke vzdálenosti od hvězdy. Můj názor je takový, že v případě vázané rotace to vůbec nemusí hrát roli.
Obyvatelná zóna je taková vzdálenost od centrální hvězdy, ve které se na planetě vytvoří ideální povrchová teplota, aby se tam mohla vyskytovat voda v kapalném stavu, důležitá pro vznik života. Tak to platí, pokud se planeta otáčí kolem své osy obdobným způsobem jako Země. Pokud je však ono těleso dostatečně blízko své hvězdy, bude se zpravidla otáčet tzv. vázanou rotací. To je taková rotace, kdy se jedna otáčka rovná jednomu oběhu kolem hvězdy. Je to totéž, jako když Měsíc obíhá Zeměkouli a stále jí přivrací jednu a též stranu. A takových planet je například u červených trpaslíků, nejpočetnějších hvězd v galaxii, většina. Takto se zpravidla otáčí většina těles, které obíhají svojí hvězdu v menší vzdálenosti, než je Merkur od Slunce.
U té planety se děje totéž, co u Měsíce, s tím rozdílem, že planeta přivrací stále jednu a též stranu ke své hvězdě. Co z toho vyplývá? Představte si to tak, že byste stáli na oné planetě a slunce by na vás svítilo stále jen z jednoho místa. Na přivrácené straně planety musí být úděsné horko. Ovšem na té odvrácené zas příšerná zima. Něco obdobného můžeme pozorovat u Venuše. Ta sice nemá vázanou rotaci, ale otáčí se velice pomalu. Na denní straně tak můžou teploty vyšplhat až třeba na 600 stupňů celsia, kdyžto na noční straně pak teplota klesá hluboko pod bod mrazu. V takových podmínkách je vznik života téměř nepředstavitelný. I proto, že i tak se Venuše pořád otáčí a na jednom konkrétním místě tak může být jednou 600 stupňů a jindy mínus sto.
Jenomže u tělesa s vázanou rotací je trochu něco jiného. Jestliže tam jeho slunce svítí pořád z jednoho místa, jsou tam všude i relativně konstantní teploty. V místě nadhlavníku silně žhavé prostředí, zato na odvrácené straně zas musí panovat neustálá tma a díky té i neustálý mráz.
Ovšem není možné, aby s ohledem na zeměpisnou šířku a délku tam docházelo k nějakým skokovým teplotním změnám. Teplota tam musí zcela zákonitě přecházet z vysoké do té nižší teploty jaksi rovnoměrně, v závislosti nad tím, kolik stupňů na planetě je místo vzdálené od místa se sluncem v nadhlavníku. Svojí roli tam hraje samozřejmě i atmosféra. Čím dál od nadhlavníku, tím zcela logicky tam bude nižší teplota. A v určité vzdálenosti, někde v přechodné zóně mezi horkem a mrazem tam přeci musí být oblast, která by teplotně odpovídala podmínkám panujícím zde na Zemi. A v případě, že by se jednalo o pevné těleso, je pravděpodobné, že by se v těchto místech skutečně vyskytovala voda v kapalném stavu a tím pádem i možnost podmínek vhodných pro život.
Zkrátka a dobře, pokud jste dobře pochopili tuto mojí hypotézu, tak dojdete k závěru, že u takovýchto těles nemusí být podmínkou, aby svojí hvězdu obíhaly v tzv. zóně života. Podmínky pro život tam pak někde budou zcela zákonitě bez ohledu na to, jak blízko obíhá svojí hvězdu.
A v rubrice „Vesmír a život v něm“
