Pan Kostelecký se nenechal dlouho pobízet a druhý den přijel ke Kaprovu. Když mu Honza vypověděl svojí příhodu, navrhl jim, aby všichni nastoupili do auta a jeli se na to místo údajné havárie UFO podívat.
(tato kapitola navazuje na předchozí díl „Honzův příběh“)
S tím všichni souhlasili, a tak se jelo. Pan Kostelecký s Honzou vepředu a chlapci vzadu. Když vyjeli z kempu, doprovázela je nějakou dobu i kamenitá říčka Luhava. Za ní začaly stoupat svahy Borovce a za chvíli projížděli Nedělnicí. I Stříbrný vrch nechávali za sebou vpravo a jejich cesta nyní odbočovala dál k Luhavským horám. Už bylo vidět, že jsou v jejich podhůří. Auto jelo každou chvíli do kopce a zase z kopce. To už byly hřebeny hor stále blíž a blíž, když se pod nimi jako perla vylouplo podhorské městečko Staňkovy.
„Zastavíme na parkovišti před samoobsluhou a tam se rozhodneme, co dál, “ oznámil pan Kostelecký. A pak se zeptal Honzy, kde že se ta údajná havárie měla udát. Ten mu ukázal na nedaleký les za městem. „Aha,“ odpověděl pan Kostelecký, „tak to se ještě u někoho stavíme. Mělo by to být u domu támhle na kraji.“
Když přišli k onomu domu, zazvonili. Vyšel ven jeden mladík. Chvilku si s panem Kosteleckým o něčem povídal a pak neváhal jít s nimi.
„Tady vám představuji Marka, i ten zde také zažil zajímavou příhodu s neidentifikovatelným létajícím objektem.“
Teď už nic nebránilo vydat se do okolních lesů na průzkum. Vojenský prostor už dávno nebyl uzavřen plotem, jak tomu bývalo do začátku devadesátých let. Dalo by se říct, že už se úplně otevřel pro turisty, aby se mohli projít nebo projet na kole nedotčenou panenskou přírodou Luhavských hor. Po zpevněné cestě vešli do smíšeného lesa.
„Je to už jenom kousek, řekl Honza. Chlapci mezi sebou však vedli rozhovor o svých zážitkách. Od Marka se dozvěděli, že místo, kde jemu se to přihodilo, není také daleko.
Za chvíli je Honza dovedl na menší palouček. „Tak tady se to myslím stalo“
Tam jim Marek oznámil, že přesně tady i on uviděli tu kouli, která se najednou vznesla a odletěla.
„Já jsem si to myslel,“ řekl pan Kostelecký, „proto jsem do této naší expedice přizval i Marka. Totiž na místě údajné havárie UFO z roku 1963 došlo o více než 50 let později k další zajímavé příhodě s neidentifikovatelným létajícím objektem. Zřejmě je zde patrná souvislost.“
Pak se všichni prošli po mýtince a přemýšleli o všech dalších souvislostech i o řešení zdejší záhady. Asi po deseti minutách přišel Matěj, že našel podivnou kovovou trubičku stříbrné barvy asi dva centimetry dlouhou. Podal ji panu Kosteleckému a ten ji očistil od hlíny.
„Dobře, zkusíme to dát metalurgům, co na to řeknou.“ Ještě se tu několikrát prošli, vyfotografovali celé místo a rozhodli se k návratu. Pan Kostelecký se s Honzou dohodl, že zkusí kontaktovat ministerstvo obrany, a také, že příhodu napíší do novin, zda se náhodou ještě nějaký pamětník neozve. V tom se ozval Marek: „Já bych ještě o jednom pamětníkovi věděl. Můj táta tu ohnivou kouli v šedesátém třetím také viděl.“
„Výborně,“ řekl pan Kostelecký, „pamatujte si, že pokud máte jen jednoho svědka, může být každá zpráva jenom pouhá fáma. A to buď výmysl, nebo nějaký omyl. Ale jakmile máte těch svědků víc, tak zpochybnění oné události už tak jednoduché není.“
Pokračování příště
Další mé příběhy
