Jak se všichni dohodli, tak nasedli do auta a jeli opět ke Staňkovu na místo, kde mělo dojít k té havárii. Poslední domečky Rozsochova už minuly a v dálce se modraly vysoké Luhavské hory.
Auto zastavilo na okraji lesa a všichni badatelé vystoupili. A už se netrpělivě těšili, co pak asi dalšího s tím detektorem kovu najdou. A opět se vydali tou známou cestou, jež vedla na onu mítinku. Zde si pan Kostelecký připravil svůj přístroj a začal s ním prohledávat zem. Kluci napětím chodili s ním a čekali, kdy detektor kovů na něco poukáže. Prošli kolem kraje lesa, ale zatím nic. Prošli zpět druhou řadu, avšak zase nic. Až v páté řadě se cosi ozvalo.
„Že by?“ a pan Kostelecký přikázal Domčovi, aby začal hrabat. Domča rozhrnul hlínu, když vtom na cestě u nich zastavilo auto. Ale kdyby obyčejné. Ono to bylo auto vojenské. Z auta vystoupil jeden uniformovaný muž a zamířil si to rovnou k našim badatelům.
„Prosím, můžu se vás zeptat, co to tady děláte?“
„No, jsme tu na takovém badatelském průzkumu.“ Odpověděl pan Kostelecký.
„Aha.“ Řekl jim na to voják. „Tady být bohužel nemůžete. Toto území se dnes na pár dní z rozhodnutí vlády zavírá.“
„Co to je za nesmysl? Zeptal se p. Kostelecký.“
„Žádný nesmysl,“ odpověděl voják, „ale rozhodnutí vlády z dnešního dne. Máte čtvrt hodiny na to, abyste tuto lokalitu opustili.“
„A proč?“, ptali se kluci.
„Na to vám nejsem povinen odpovídat. Pokud vás to zajímá, odpověď naleznete ve zprávách.“
Co tedy zbývalo jiného než odejít. Domča si sebral lopatku a pan Kostelecký detektor kovů. A všichni čtyři si to vydali zpět k autu. Mezitím sledovali, jak přijížděla další vojenská auta a pomalu se z nich vyndávaly zátarasy. Naši badatelé mezitím nasedli do auta a přitom byli zvědaví, co že se to tady vlastně teď bude dít
Pokračování příště
Další mé příběhy
