Ohýnek plápolal. A při něm se Vojta zeptal Vojta Matěje: „Dneska máme 24. června. Jestli pak víš, co se ten den stalo v roce 1947?“ „No?“ odpověděl, „dneska jsem ráno poslouchal rádio a tam to říkali…"
(tato kapitola navazuje na předchozí díl „Táboření“)
„Jo, už vím“ odpověděl Matěj, „narodila se Helena Vondráčková!“
„Tak to je pravda, ale tohle jsem zrovna nemyslel. Ale i tak souvislost je to zajímavá. Že by tento den zřejmě nebyl úplně nevýznamný? Asi tehdy byla nějaká zvláštní astrologická konstelace. “
„A co se tedy také stalo?“ zeptal se Matěj.
„Říká ti něco jméno Kenneth Arnold?“
„Ne. Ten se také narodil?“
„Ale kde pak.“ Odpověděl mu Vojta. „To byl pilot, který hledal ztracené letadlo. Tehdy letěl přes Mount Rainier v americkém státě Washigton a uviděl při tom letět devět lesklých objektů. Popsal to, že se pohybují jako talířky. A tak vznikl název létající talíře.“
V tom se do rozhovoru přidal Honza: „Já vím, o co jde. Koneckonců, Matěj mi vyprávěl tu událost, která se mu stala na Stříbrném vrchu (viz Tajemství Stříbrného vrchu). Jak ho tam unesli ti mimozemští amrdoni. A tak jsem si řekl, že to už jednou musím dát ven, aby se veřejnost dozvěděla pravdu. A to je to moje překvapení pro vás.“
Vojta i Domča ho teď začali ještě více poslouchat a Honza pokračoval:
„Víte o tom, co se stalo o deset dní později po tom Arnoldovi? No jistě, Roswell. Havárie jednoho z těch talířovitých létajících objektu. Ale zdaleka to nebyla jediná havárie. Něco podobného se totiž stalo o šestnáct let později i u nás! A dokonce zde nedaleko. Já jsem to totiž viděl na vlastní oči!“
Kluci vytřeštili oči a bedlivě poslouchali Honzovo vyprávění:
„Byl jsem ještě kluk. A tehdy jsme bydleli ve Staňkovech. A hned za nimi začínají hluboké lesy Luhavských hor. Jednou na začátku prázdnin jsme se večer vraceli s kamarády od potoka, když vtom se nad lesem přehnalo něco jako obrovská ohnivá koule. Asi tam někde dopadla na zem, protože se ozval velký výbuch. Nikdo jsme nevěděli, co se děje. Ale přemýšleli jsme o tom. A když jsem došel domů, tak jsem se dozvěděl, že můj táta, který byl profesionální voják, musí někam odjet. Prý na nějaké cvičení. Zůstal jsem tedy doma sám. Ale to mě tedy nebavilo. A tak jsem se rozhodl, že se půjdu podívat do lesa na to, co že se tam stalo. Vyrazil jsem. Šel jsem pořád, až jsem uviděl jezdit vojenská auta. Dostal jsem strach a schoval se do křoví. Ale když přejela, šel jsem dál. Auta v dálce se zastavila na jednom z palouků. Tak jsem se dostal až tam. Bylo tam asi deset aut a spousta vojáků, kteří se pohybovali kolem hořících trosek jakého si stroje. Koukal jsem na to a chtěl jsem se k tomu dostat ještě blíž. Jenomže mě uviděli vojáci a já musel s nimi. Byl tam i můj táta a oni mne k němu zavedli. Vynadal mi, co že tam dělám a proč nejsem doma. A pak mne naložili do jejich auta a já musel s jet nimi. Jak jsme odjížděli, všiml jsem se také, že tam měli něco jako podivnou bytost. Ale líp jsem se jí prohlídnout už nestačil. Odvezli mě do kasáren. A tam mi pohrozili, že pokud o tom, co jsem tam viděl, někde něco povím, zavřou mě do nejdrsnější polepšovny v republice. A tak jsem o tom nikdy nikomu neříkal. Až teď, co jsem slyšel tu Matějovu příhodu. Co bylo také divný, že druhý den po té havárii se už do toho lesa nemohlo. Byl všude uzavřen a hlídali ho vojáci. Nakonec z toho udělali vojenský prostor a nemohlo se tam až do devadesátých let, kdy padla železná opona. Můj táta mi pak ještě říkal, ať o tom nikde nemluvím. Ale, ať si to dobře zapamatuji. Protože to, co jsem tam viděl, nebylo z tohoto světa.“
Kluci ho nadšeně poslouchali a Domča poznamenal: „Vím, komu byste měl říct, tuhle příhodu, a zítra mu hned zavoláme. Co vy na to?“
Pokračování příště
Další mé příběhy
